Zdraví a zdravotní pojištění

Aby lidé předešli podobné situaci, začali chránit své zdraví pojištěním.

Pojištění jako prevence proti nepříznivému osudu

Pojištění obecně je systém, který snižuje nežádoucí dopad různých životních i jiných událostí, ať už jde o živelné pohromy, krádeže, podnikatelská rizika, úrazy, dopravní nehody, ztráty výdělku ve stáří nebo nemoci, či výdaje na zdravotní péči v době nemoci. Pojištěním by se měly vyloučit nebo alespoň zmírnit vlivy různých náhod a odstraňovat pocity nejistoty před budoucími nepříznivými událostmi.
Pojištění má dlouhou historii, která sahá až někam do starého Egypta. Především si ovšem lidé pojišťovali majetek. Nicméně již z let 450 – 367 př. n. l. se v Athénách v textech řečníka Lysia dochovala zmínka o určitém sociálním pojištění, kterým byli odškodňováni občané zmrzačení v bojích za vlast. Z doby existence římského impéria jsou dochovány zmínky o zájmových skupinách lidí, kteří se finančně zabezpečovali např. pro případ invalidity a úmrtí.
První dochovaná pojistná smlouva je ze dne 13. dubna 1379. Tato smlouva byla podepsána v italské Pise a týkala se námořního pojištění. Od té doby se systém a způsoby pojištění značně rozvinuly a změnily. Soukromě se může každý pojistit na téměř cokoliv. Proti povodni, proti nezaměstnanosti, proti ztrátě majetku a samozřejmě i proti úrazům, nejrůznějším nemocem. Každý si může v současné době soukromě pojistit své zdraví v rozsahu, jaký si zvolí.

Otto von Bismarck – zakladatel moderního pojištění

Vznik moderního všeobecného zdravotního pojištění má počátek koncem 19. století. Za jeho zavedení vděčíme německému kancléři Otto von Bismarckovi. Bismarckův systém je založen na všeobecném zdravotním a sociálním pojištění. Zdrojem financování jsou ze zákona povinné platby občanů do fondu zdravotního pojištění. Fond je spravován zdravotní pojišťovnou jako nekomerčním subjektem, který koná ve veřejném zájmu. Zdravotní péče je garantována státem. Uplatňuje se zde princip solidarity, kdy platby do fondu (pojistné) závisí na příjmech jednotlivců a zdravotní péče je poskytována dle potřeb. Pohnutky, pro které Bismarck zavedl tento systém, dobře vystihuje tento citát: „Můj záměr je získat na svou stranu pracující třídu, uplatit ji státem,“ vysvětloval kancléř. Zřejmě mu tedy nešlo ani tak o blaho lidu, ale zejména o to, aby se lid nebouřil proti státu. Bismarckův systém pojištění byl zaveden v ČR v období první republiky.
Jiný systémem veřejného zdravotního pojištění je uplatněn v modelech státního zdravotnictví, které historicky existuje ve dvou různých podobách, které se ovšem v mnoha ohledech liší.
Jedná se o model Beveridgův a model Semaškův.

Velká Británie slouží jako vzor

Beveridgeův systém – systém Národní zdravotní služby (National Health System – NHS) funguje např. ve Velké Británii. Do své nynější podoby byl rozpracován anglickým ekonomem Beveridgem v období 2. světové války. V Anglii je zdravotní péče je financována ze státního rozpočtu, zdrojem není pojistné, ale daně. Přímé platby za zdravotnické služby tvoří zanedbatelnou položku. Mnozí Britové si svého zdravotnictví a zdravotního pojištění velmi váží. Britské zdravotnictví vychvaluje dokonce i šéf britských konzervativců David Cameron. Na výročním sjezdu strany v roce 2006 uvedl, že britské státní zdravotnictví je „jedním z největších úspěchů dvacátého století“. Zdůraznil to velmi pateticky slovy, jaká dosud na konzervativním sjezdu nikdy nezazněla: „Státní
zdravotnictví je symbolem kolektivní vůle a sociální solidarity.“ Tony Blair (šéf labouristů, pozn. red.) vysvětlil své priority ve třech slovech: vzdělání, vzdělání, vzdělání. Já to mohu učinit ve třech písmenech. NHS,” řekl v závěrečném projevu na výroční konferenci konzervativní strany Cameron.

Pouze státní zdravotnictví není již podporováno

Semaškův model státního zdravotnictví fungoval již před druhou světovou válkou v bývalém Sovětském svazu. Tento model je extrémní variantou Beveridgeova modelu financování zdravotnictví. N. A. Semaško se stal spolutvůrcem jednotného a centrálně řízeného státního zdravotnictví, které bylo po druhé světové válce zavedeno ve všech zemích střední a východní Evropy, včetně Československa. Státní zdravotnictví nebo socialistický model zná ta starší část obyvatel České republiky velmi dobře s jeho výhodami (naprostá bezplatnost), ale i s jeho nevýhodami (obtížná dostupnost moderních léků a léčebných metod). V současné době tento systém již není zcela běžný, jeho zbytky přetrvávají v některých zemích bývalého Sovětského svazu (SSSR) a na Kubě.
Pokud bychom srovnávali tyto dva modely, tak je nutné zdůraznit, že oba fungují podle stejných principů, za které jsou považovány všeobecná dostupnost zdravotní péče a rovný, tj. spravedlivý přístup ke zdravotnickým službám. Znamená to, že stát garantuje stejný rozsah zdravotní péče a stejné podmínky při distribuci a poskytování zdravotnických služeb všem, kteří je potřebují.
Mezi oběma modely však také existují rozdíly. K nejdůležitějším patří fakt, že v Semaškově modelu, až na výjimky, neexistují soukromé zdravotnické služby. Tato skutečnost a nemožnost svobodné volby mezi poskytovateli zdravotní péče „socialistické“ zdravotnictví v očích obyvatel zemí střední a východní Evropy do značné míry zdiskreditovaly.

Zdravotnictví jako byznys

Tržní model zdravotního pojištění funguje v USA. Jde o Systém v USA je založený na principu volného trhu a je pro něj mimo jiné charakteristické, že zdravotní péče není garantována státem, je záležitostí jedince, jeho rozhodnutí a svobodné volby. Zdravotní péče je chápána jako zboží s určitou tržní cenou, je hrazena ze soukromých zdrojů buď přímou platbou, nebo soukromými pojišťovnami komerčního charakteru. Zdravotní pojištění je dobrovolné, jeho výše je individuální. Stát nevstupuje do vztahu poskytovatel a pacient, ale pomocí programů ve veřejném zájmu řeší problém přístupu ke zdravotní péči sociálních skupin obyvatelstva (chudí občané, senioři, vojenští veteráni atp.)
Snahy o změnu zdravotního systému v USA se datují prakticky od začátku století, neboť mnoho politiků si uvědomovalo, že systém založený na dobrovolnosti a případně pouze zaměstnaneckém principu znevýhodňuje část obyvatelstva a mnohdy neumožňuje přístup ke zdravotní péči občanům sociálně slabým, nezaměstnaným a důchodcům. Pokusy o změnu ale vždy narazily na to, že poskytovatelé zdravotní péče jsou finančně i politicky velmi silnou skupinou. V 90. letech minulého století (za prezidenta Clintona) začala největší lobbyingová kampaň v historii USA, která měla zabránit v úspěchu navržené reformy zdravotnického pojištění. Poskytovatelé zdravotní péče angažovali 97 lobbyistických firem, které pracovaly proti reformě. Výsledkem této „nejdestruktivnější kampaně“ (J. Rockefeller) bylo zamítnutí reformy v Kongresu USA. Pozitivním důsledkem této kampaně bylo přijetí nového zákona o lobbyingu v roce 1995 (změna zákona po 50 letech!) s platností od 14. 2. 96 – Lobbying Disclosure Act. Ten definuje, kdo je lobbista, je definováno co je „kontakt“ i co se rozumí předmětem kontaktu. Dále je určeno, jakým způsobem je nutno vést záznamy o lobbyingu – čas strávený lobbyingem, seznam kontaktů, předmět lobbyingu, vydané finance – přímé i nepřímé a jejich zdroj.
V současné době probíhá v USA další pokus o reformu zdravotního pojištění, které má být povinné pro všechny kategorie obyvatel s tím, že za určité sociální skupiny obyvatel by pojistné platil i nadále stát.

Jakpak je to u nás doma?

Pozorný čtenář jistě zaznamenal, že v České republice jsme se po roce 1989 vrátili k tzv. Bismarkckovu modelu, který operuje se zdravotním pojištěním, které spravují zdravotní pojišťovny oddělené od státu. Z původních dvaceti šesti zdravotních pojišťoven v 90. letech minulého století je jich v současné době pouze sedm. Postupem času se do pojišťovenského systému bezplatné péče dostávají prvky, které mají omezovat množství poskytovaných zdravotních služeb a také jejich kvalitu. Teprve čas ukáže, jakým směrem se bude financování našeho zdravotnictví vyvíjet. Zda se udrží spoluúčast pacientů na stejné úrovni jako dosud, nebo zda se bude zvyšovat a také jakým tempem bude růst.

Mgr. Vít Černý

1656

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný