Z deníku diabetika: Jste obézní, zhubněte a bude po problémech, řekla mi doktorka. Cukrovku nějak opomněla

Jsou to asi tři roky zpátky, kdy jsem se cítila opravdu mizerně. Byla jsem pořád neskutečně unavená, bolely mě oči, hlava, cítila jsem divnou slabost, někdy jsem měla pocit, že jsem úplná mátoha. Bylo to v době, kdy mi zemřela maminka, kterou jsem dochovala, a tak jsem svou únavu připisovala uplynulým stresům. Dokonce jsem předtím i nějakou dobu brala antidepresiva, protože jsem prožívala opravdu velmi náročné období. Ta mi sice zklidnila psychiku, ale zároveň mi po nich šla kila hrozně nahoru. Měla jsem pocit, že stačilo podívat se na něco sladkého nebo tučnějšího a hned se u mě pohnula ručička na váze směrem doprava. A právě od mých kil navíc se odrazila i obvoďačka.

Cukrovka u žen: Některé symptomy mají ženy jedinečné. Diabetes u nich v porovnání s muži zvyšuje i riziko úmrtí

Diabetes si nevybírá – postihuje ženy i muže v nejrůznějším věku, a to včetně dětí. Ať už se jedná o diabetes prvního, nebo druhého typu, je ...

Jedinou cestou je zbavit se nadbytečných kil

K doktorce jsem šla ve chvíli, kdy už jsem opravdu nebyla schopná ničeho – nemohla jsem pomalu stát na nohou, strašně mě bolely, někdy jsem dokonce měla pocit, jako bych měla chodidla v mraveništi. Doktorka mě ani nijak zvlášť nevyšetřila a řekla mi, ať zhubnu třicet kilo a bude mi dobře. Ano, měla pravdu, měla jsem spoustu kil navíc, ručička na váze atakovala skoro stovku, ale já neměla sílu sportovat. Pomalu jsem neměla sílu zvednout se z postele, natož aktivně cvičit.

Zkusila jsem proto aspoň změnit trochu stravu, i když i předtím jsem si dávala docela pozor, co jím. Bylo mi ale zle pořád. Někdy to bylo trochu lepší, jindy jsem měla pocit, že skoro ani nevidím, pálily mě oči a měla jsem pocit, že mám před sebou mlhu. Ani opakovaná návštěva u doktorky ale k ničemu nebyla – vše jednoduše způsobuje moje obezita.

Pomohli mi až v nemocnici

Zastání a pomocnou ruku jsem nakonec našla až v nemocnici poté, co mě odvezla záchranka. Zkolabovala jsem v práci a z toho dne si toho moc nepamatuju. Naštěstí ale aspoň tam mi udělali nejrůznější vyšetření a odběry, aby přišli na to, že mám diabetes 2. typu. Byl to pro mě šok, do té doby jsem o cukrovce nevěděla téměř nic. Neměla jsem kolem sebe žádné cukrovkáře, a tak jsem ani netušila, jaké jsou příznaky. Až později jsem pochopila, že všechny příznaky jsem měla více než zřejmé.

Bohužel v nemocnici také přišli na to, že už mě cukrovka trápí poměrně dlouhou dobu, což se podepsalo i na mém celkovém zdravotním stavu. Podařilo se jim sice stabilizovat cukr, který si díky práškům držím v normě, ale bohužel už mám zhoršený zrak a trpím neuropatickými bolestmi.

Můj příběh: Rodina mou cukrovku nepřijala. Odmítají se kvůli mně omezovat, prý je to můj problém

Vím, že jsem si manžela i syna rozmazlila. Manžel byl na veškerý servis zvyklý už z domu od maminky, a když se narodil náš vymodlený syn, snesla ...

Zhubla jsem a snažím se dostat cukrovku pod kontrolu

Asi nemusím říkat, že jsem hned po návratu z nemocnice změnila obvoďačku. Díky tomu, že mi zabraly prášky a srovnal se mi cukr, jsem po pár týdnech zase nabrala zpět ztracenou sílu a měla energii na to, abych se sebou začala něco dělat. Za více než dva roky jsem zhubla ta přebytečná kila, dostala se zpátky na zdravou váhu a snažím se vyhrát svůj boj nad cukrovkou. Sice už nikdy nevymizí komplikace, které by možná nebyly v takovém rozsahu, kdybych měla diagnostikovanou cukrovku zavčasu, ale důležité je, že jsem naživu. A vím, že už mám dneska dost síly na to, abych se minimálně nenechala cukrovkou porazit.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Hanou

20387