Velikonoční zvyky a tradice: Jak je to s půsty a tradičními pokrmy

Velikonoce řadíme na seznam největších křesťanských svátků, spjatých s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Symbolizují vykoupení, naději a znovuzrození ukřižovaného Krista. Nejedná se pouze o prodloužený víkend, jak si mnozí mohou myslet, ba právě naopak – ze všech svátků mají nejdelší přípravné období. Vrcholí tzv. Velkým týdnem, který začíná Květnou nedělí, pokračuje v Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a je zakončen Slavností vzkříšení. Všechny tyto dny jsou protknuty střídmostí, půstem, klidem, tichem, meditací a rozjímáním.

Správná svačina pro diabetiky pomůže zahnat chutě, doplní potřebné živiny a nezvýší glykemii

Člověk by měl v ideálním případě jíst pětkrát denně, pro diabetiky platí pravidelné stravování dvojnásob. Je pravdou, že u diabetiků II. typu lze ...

Velikonoce jako pevné období půstu

Velikonoční půst bývá pravidelně započat Popeleční středou, po níž následují čtyři desítky dní, které zahrnují šestero nedělí. Neděle se však do postní doby nezapočítávají. Čtyřicet dní symbolizuje dobu Ježíšova pobytu na poušti. K předvelikonoční kající době se dříve vázal půst v pravém slova smyslu, během kterého věřící nepozřeli sousta. Prostředky, které se takto uspořily, pak mnohdy sloužily pro charitativní účely potřebným. Tato přísná omezení se vztahovala na Popeleční středu, dále na pátky a soboty velikonočního čtyřicetidenní.

Dále zmíním tzv. půst úplný, slučující v sobě půst újmy a půst zdrženlivosti. Půstem újmy rozumíme konzumaci jednoho pokrmu během dne. Zdrženlivostí pak rozumíme vyloučení konzumace masa teplokrevných zvířat, které bylo považováno spíše za gastronomický komfort. Namísto vepřového či hovězího masa se tak velmi často připravovaly cenově dostupnější ryby, kterých bylo v Čechách i na Moravě dostatek. V současné době půst zdrženlivosti prodělal zásadní změnu, od masa se sice i nadále upouští, povolena jsou však vejce, sádlo, máslo a mléčné výrobky.

Jak vypadala krmě během půstu újmy a zdrženlivosti?

K prvnímu jídlu se rodina scházela až na večer. Jedl se hlavně chléb, zelenina a sušené ovoce. Obvyklými postními pokrmy pak byly nesmažené polévky, kaše, placky, vdolky. Omastek nahrazovala povidla či rozvařené sušené ovoce. K tradičním polévkám patřila hrachová, čočková, fazolová, zelná, bramborová, kmínová, kyselo a česnekový oukrop. Oblíbené bývaly taktéž kaše, pro jejichž základ posloužily ovesné vločky, jáhly, pohanka, luštěniny, semenec či mák. Ať už se servírovalo cokoli, strava měla být hlavně skromná. Jak píše Jindřich Šimon Baar ve své knize Jan Cimbura: „K jídlu jsou chléb (…) kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice a zelí (…) a pak pšeničná a ječná mouka (…) jedlým kořením jest sůl a co roste v zahrádce – petržel a křen, cibule a česnek s majoránkou.“

Ryby byly tedy povoleny, počínaje 2. polovinou 17. století je však nahrazuje zelenina. Nejrozšířenější se stává zelí, které se nakládá a nechává kysat, což výrazně prodlužuje jeho trvanlivost. Jak píše Valburga Vavřinová ve své knize Malá encyklopedie Velikonoc: „Takřka všeobecně přišla na stůl mísa zelí. Okolo mísy nasypala kuchařka pečených brambor. Zelí mastilo se většinou troškou zavařené mouky. Lidé říkávali, že jest maštěná kverlačkou. Po tomto přišlo na stůl zadělávané kyselo.“ Syrové zelí se však často jedlo jen tak, s kouskem chleba či plackou. Předvelikonoční půst pak kromě pokrmových doporučení doprovází také celá řada omezení, která připravují k vnitřnímu pokání, modlitbě, rozdávání almužen.

Počínaje Popeleční středou se tedy upouští od veškerých veřejných radovánek či zábav. Byly omezeny dokonce i veřejné přástky, v teple domova však rodiny předly i nadále. Pořádání tanečních plesů a zábav či divadla bylo v době předvelikonočního půstu považováno za hřích.

Ovesné vločky a jáhly jsou silná dvojka. Velikonoční beránek vás příjemně překvapí

Velikonoční svátky s sebou přinášejí nejen radost z nastávajícího jara a rozpuku přírody, ale i příležitost strávit čas se svými ...

Starobylé velikonoční tradice

Ke starobylým obyčejům během postního období patřil zvyk vařívat ve zvláštních nádobách, které nesloužily k přípravě živočišných pokrmů, a navíc se nikdy nesetkaly s živočišným omastkem. Mnohde se však vařívalo po staru v hliněných nádobách, kovové příbory se na znamení smutku vyměnily za dřevěné.

Ze středověku pochází velmi hezký zvyk podarovat o Zeleném čtvrtku ty nejchudší sladkou hrachovou kaší, která se mastila lněným olejem. Později, když se stal lněný olej vzácným a konopného se pro jeho specifické chuťové vlastnosti nedalo tolik využít, povolila církev k omaštění kaše máslo. Kdysi běžné postní nápoje, za které platilo řídké pivo či studniční voda, střídá žitná cikorka, do níž věřící namáčejí chléb. Mezi tradiční pečivo postního období řadíme tzv. ptáčky, které o šesté postní neděli dostávají k snědku nejenom děti, ale také chasa. Dále to byly Boží dárky, kdy hospodyně připravila ze žitné mouky těsto, do něj přimísila med a dále pak tvarovala drobné figurky lidí a zvířat. Zvláštní přízni se těšívaly jidáše, které se pekly na Zelený čtvrtek či Velký pátek. Hezký zvyk je spojován také se čtvrtou postní nedělí, během níž neprovdané dívky pekly z nabobtnaného hrachu sladký, bohatě pocukrovaný pálenec, tzv. pučálku, která se zdobila rozinkami, sušeným ovocem a nejrůznějším voňavým kořením.

Zelený čtvrtek

O Zeleném čtvrtku sejde kuchařka dolů pod dům, aby nažala chutné, divoké bylinky a ty pak seká, krájí, drtí a vaří v lahodnou, výživnou, zelenou polévku. Taková polévka pak rodině zajistí houževnaté zdraví. Častou dominantou zde budou kopřivy, kterých je od brzkého jara hojná záplava. Proto se přidávají všude kam jen jde. A ponejvíce právě o Zeleném čtvrtku. V tento den se nemá nic půjčovat, aby se v době držela hojnost. Člověk se má také stranit jakékoli hádce, která by s rodinou zůstala po celý rok. Navíc, jakákoli hádka přináší též chudobu. Zodpovědní hospodáři vcházejí o Zeleném čtvrtku do zahrady, kdy třesou se stromy, to, aby v sezóně stromy nesly mnoho ovoce. Zelený čtvrtek je také dnem, kdy se pečou Jidáše, které se na závěr potírají medem. Kdo takový pamlsek snědl, zůstal zdravý až do Nového roku.

Velký pátek

Na Velký pátek se otevírají skály a odevzdávají smrtelníkům do rukou své poklady. Běda však, kdo takový poklad hledá a zapomene skály opustit ještě před půlnocí. Může se totiž stát, že co skály schvátí, navrátí až přesně za rok. Pozor tedy na přílišnou hamižnost. V tento de se také nesmí rýt a kopat, jakkoli pracovat se zemí, dokonce ani prát, protože, jako bychom pak prádlo namáčeli do Kristovy krve. O Velkém pátku lidé také navštěvovali horské studánky, neboť věřili, že voda z pramenů má tu moc přeměnit se na jiskřivé víno.

Cukrovku synovi diagnostikovali až v nemocnici, říká tanečnice Libuše Rohlíčková

Před nějakou dobou jste se z showbyznysu tak trochu stáhla. Jak se vám vlastně daří? Daří se mi velmi dobře. Již řadu let jsem spokojená po boku ...

Bílá sobota

Se západem slunce na Bílou sobotu končí výše popisovaná postní doba. Počínají se péci mazance, sladcí beránci s rozinkami a mandlemi, vyfukují se vajíčka, aby se dekorovala, případně též vařila a dále barvila v cibulovém roztoku. Muži pletou vrbové pomlázky, na které uváží první pentli v bílé barvě. V tento den by se všichni měli obléci do slavnostního šatu, též se převlékají peřiny. Od vysoké bílé svíce, která se světila před vraty kostela pak hospodyně zapaluje polínka v peci. Bílá svíce v sobě nese světlo Ježíše, světlo, které se svou září rozlije do celého světa. Vše, co se ještě může udělat dnes, udělá se zavčasu, neboť neděle je pak již dnem odpočinku a oslav Ježíšova zmrtvýchvstání, kdy by již člověk neměl zavadit o práci.

Velikonoční neděle

Na Boží hod velikonoční se pekl beránek, později jej však vystřídala sladká náhražka z těsta. Místo jehněčí pečeně se také pekla tzv. hlavička, sekanice nebo velikonoční svítek. Ještě pohanskou tradici má i pečení mazanců symbolizujících sluneční kotouč. Těsto na mazance bylo totožné s tím na vánočku, která rovněž nese svou symboliku – představuje pruty, které jsou spleteny v síť, do níž se má chytit slunce. Křesťanské mazance se od těch pohanských liší vyrytým křížem. Své místo na stole mají stále byliny, ať už v podobě nádivky, vaječných pomazánek, polévky či náplně do slaných koláčů.

Velikonocím vévodí vejce, která se přidávají do celé řady pokrmů. Vaří se natvrdo, poté se zdobí. O Pondělí velikonočním je dokonce děti pouštějí z kopce, všemožně je honí a popohání proutkem, závodí a soutěží, čí vejce se co nejrychleji a bez újmy dostane do cíle.

Velikonoční pokrmy, ať už hlavička, beránek, mazanec, vajíčka, ale i šunka či holoubátka se o Božím hodu velikonočním přinášejí do kostela, kde se následně světí.

Prostor se ovšem našel také na zábavu a světské radovánky. Pořádala se nejen ochotnická divadelní představení na motivy života Kristova, ale i tancovačky, kde se všichni radovali z konce půstu a přicházejícího jara.

Jarní úklid platí i pro tělo. U diabetiků má ale detoxikace svá pravidla

Účelem detoxikace je odstranit z těla toxiny, včetně škodlivých látek z životního prostředí nebo vlastních odpadních produktů, jako je čpavek a ...

Velikonoční pondělí

Chodívá se s pomlázkou, kterou si muži před pár dny upletli. Pomlázku, karabáč anebo tatar představuje 6-12 vrbových proutků, kterými se děvčata šlehají přes hýždě, což jim má zajistit opět zdraví do dalších let. Která před pomlázkou uteče, která se vyhne spršce čisté vody, jež také čistí, odplavuje špatné, staré a nefunkční, ta riskuje ztrátu svěžesti vrbového proutí. Celý akt je doprovázen odříkávanými básničkami, které tradičně doplňují velikonoční koledu. Velikonoční koleda je spojena s odměnou pro koledníky. Bývají to především malovaná vajíčka neboli kraslice. Velikonoční koledování nabírá krajově rozličných podob. Někde se ještě dodnes chlapci prezentují zvuky řehtaček, jež o sobě dají vědět do veliké dálky. U nás ve vesnici se tento zvyk ještě stále drží a je velmi hezké, jak kluci od nejmenších po ty největší chodí prostředkem vsi a roztáčejí dřevěné nástroje, které tak krásně podtrhují veselou atmosféru Velikonočního pondělí.

Zdroj: časopis DIAstyl,

autorizovaný text užitý v původním znění a se souhlasem autorky Mgr. Zuzany Švédové, DiS.

1474