Sportovec Lukáš Kotkolík o extrémních závodech: „Hroznový cukr jsem nosil v ponožkách“

Začtěte se do našich dalších skvělých rozhovorů s inspirativními lidmi! Jako je třeba rozhovor s diabetikem, masérem a oddílovým vedoucím na DIA táboře Štefanem: „Cukrovka mi pomohla najít přátele na celý život“ nebo rozhovor se středoškolskou učitelkou a nadšenou sportovkyní Pavlou: „Všechny mé túry byly výjimečné“.

Když se mluví o extrémních závodech typu Sparťan, lidé si většinou vybaví závodníky celé od bahna, jak zdolávají nějakou překážku. Můžete nám tyto závody blíže představit? V čem se liší od běžných vytrvalostních závodů?

Sparťan i jiné extrémní závody jsou velmi náročné. Většinou mají několik stupňů obtížnosti, a abyste získali medaili za všechny stupně, musíte je (a většinou chcete) všechny absolvovat.

Tyto závody se dělí na dva základní typy – jeden je extrémní překážkový závod, druhý pak běžecký závod s překážkami. Ten druhý typ je více o běhání, ale Sparťan race, Gladiátor race nebo Runmagedon, které patří k prvnímu typu, jsou velmi náročné závody které vás chtějí dostat jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Start je hromadný a po pár metrech se objeví první překážky, které jsou zpočátku jednoduché (podlezení, prolezení nebo přeskok), ale postupně jsou stále náročnější. Pokud nezvládnete překážku, přijde trest v podobě 30 „angličáků“.

Konkrétně Sparťan race má několik obtížností – ty nejznámější obsahují na 7 km celkem 13 překážek, na 17 km 23 překážek a na 27 km a 33 překážek. Ten poslední 27 km běh se u nás koná na Ještědu, kde trasa vede až na samotný vrchol. Během závodu se obvykle namočíte, prolézáte bahnem, podlézáte ostnaté dráty, brodíte se ve velmi studené řece, přenášíte velmi těžké pytle s pískem nebo štěrkem, šplháte po laně a ručkujete. Jako příprava je proto dobré posilovat s vlastní vahou a hlavně pravidelně běhat.

Když se tělo diabetika pere s nachlazením: MUDr. Zuzana Hladíková promluvila o možných komplikacích

Při respiračních infektech, stejně jako při jiných zánětlivých onemocněních, stoupá spotřeba inzulínu na podkladě zvýšené inzulinové rezistence ...

To je opravdu extrémní zátěž, zvlášť při diabetu. Co vás přivedlo k takto náročnému sportu?

Jsem celoživotní sportovec a prošel jsem si už řadou sportů. Dokonce jsem s diabetem aktivně posiloval a zvýšil si svůj příjem sacharidů až na 450 g za den. Mohl jsem si to dovolit díky dobré kompenzaci, dostatku pohybu a správně nastavené inzulinové pumpě, na které jsem už 20 let. Posilovna a zvedání činek má ale jednu nevýhodu – vypadáte sice dobře, ale ztrácíte obratnost a rychlost. Proto jsem se rozhodl pro změnu. Vyzkoušel jsem extrémní závod a hned jsem věděl, že se tomu chci věnovat. Kontaktoval jsem skupinu lidí, kteří se na podobné závody připravovali, a ti mi zpočátku dost pomohli.

Při prvním závodě jsem musel udělat 210 angličáků a byl jsem úplně vyčerpaný. Postupně jsem se ale v překonávání překážek zlepšoval, až jsem zvládal běhat tyto závody bez „trestných angličáků“. Trvalo to přes rok pořádného tréninku.

Jak jste se na závody připravoval? Měl jste nějaký speciální jídelníček?

Při takto náročných trénincích, závodech a aktivitách musíte mít připravený odpovídající jídelníček a doplňky stravy. Počítal jsem sacharidy, pil proteinové drinky, jedl multivitaminy a BCAA aminokyseliny pro lepší regeneraci. Den před závodem a den po něm jsou nejdůležitější. Před závodem jsem nejedl žádná těžká jídla, ale zároveň jsem musel dodat tělu na závod dostatek energie. Druhý den jsem jedl tak, abych doplnil spotřebované živiny.

A jak jste řešil případné hypoglykemie během závodu?

Hypoglykemie jsem řešil hroznovým cukrem, ale byla to celkem složitá věc. Během závodu se brodíte vodou, válíte v bahně, přeskakujete třímetrovou zeď apod. a všude se vám může dostat voda. Vzhledem k tomu, že jedna výměnná jednotka je šest tabletek hroznového cukru, musel jsem ho mít s sebou celkem dost a nebylo kam jej schovat tak, aby se nerozmočil a ještě aby to bylo při závodě pohodlné. Nakonec jsem cukr balil do plastových krabiček od proužků do glukometru – tam se voda nedostane, a měl jsem je pozastrkované v kompresních ponožkách. Když jsem na delší závody nosil pumpu, schovával jsem ji pod triko do malé běžecké ledvinky, kam se mi pak vešlo i několik balíčků hroznového cukru.

Rozhovor se sportovcem a diabetikem Vítem Nehasilem: „Maratony běhám jako vánoční stromeček“

Začtěte se do našich dalších skvělých rozhovorů s inspirativními lidmi! Rozhovor s diabetičkou Dorotou: „Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to ...

Na kratší závody jste inzulinovou pumpu nenosil?

Nosit na tyto závody pumpu není příliš vhodné. Do pumpy se může dostat voda a poškodit ji. Na krátké závody jsem proto pumpu sundával. Během delšího závodu jsem ale potřeboval alespoň trochu bazálního inzulínu, abych nedobíhal závod v hyperglykemii, takže jsem si pumpu bral.

Ani glukometr by podmínky závodu nezvládl, což byl problém. Nemohl jsem se změřit a tak jsem občas jsem nevěděl, jestli mám hypoglykemii nebo jsem už tak unavený… ale tělo mi vždy řeklo. Když jsem se už opravdu musel nutit do každého kroku, věděl jsem, že hypo je tu.

Potýkal jste se s hypoglykemiemi i po závodech, zejména v noci?

Po závodě jsem většinou hypo neměl. Vždy jsem se pořádně najedl a nastavil bazál na 70 procent.  Navíc fyzická námaha byla tak častá, že si na ni tělo postupně zvyklo.

Měl jste někdy pocit, že vás diabetes při závodech omezuje?

Trochu ano, protože člověk se chce pořád zlepšovat a já měl pocit, že mi to jde s cukrovkou  pomaleji. Pravda je ale taková, že už žiju s diabetem dlouho a nevnímám ho jako nemoc, ale jako svoji součást a snažím se všem ukázat, že i s ním jde dělat všechno – stačí jen chtít.

Teď už ale Sparťana neběhám – splnil jsem si všechny úrovně dva roky po sobě, a to mi stačí. Začal jsem jezdit závodně na kole, což mě neskutečně baví.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak na vaši glykemii působí  cyklistika a jak ji ovlivňovaly extrémní závody?

Mám pocit, že diabetes a cyklistika se k sobě hodí mnohem lépe než diabetes a běhání sparťana.

Hypoglykemie také sem tam přijdou, ale stačí pravidelně pít např. energetické drinky, nebo mít v dresu připravenou tyčinku a jede se dál. Sparťan mě naučil být velmi cílevědomý – vyhecovat se a překonat překážku. A to se mi teď hodí i v cyklistice.

Rozhovor s fytoterapeutkou Monikou Poledníkovou na téma: Byliny a diabetes

Na úvod vám Moniku Poledníkovou trochu představíme. Tato dáma není pouze fytoterapeutkou (pozn. redakce: fytoterapeut = lidově bylinkář), ale ...

V poslední době jste výrazně zhubl. Souvisí to se změnou sportu?

Ano. Po sparťanovi jsem vážil 92 kg, a to mi na kole překáželo. Oslovil jsem proto nutriční terapeutku, která mi sestavila úžasný jídelníček na míru. Zpočátku jsem měl pocit, že mám jídla až příliš a nemohu vše sníst, ale postupně jsem si zvykl. Shodil jsem 11 kg tuku (nikoli svalů) a musím říct, že se cítím plný energie. Jako by mi bylo opět 17 a ne 33 let.

Za svůj život s diabetem jsem pochopil jednu věc – pokud chci perfektně zvládnout svoji cukrovku, musím dodržet tři základní pravidla: sportovat, dodržovat naplánovaný jídelníček a správně odhadovat dávku inzulinu s ohledem na aktuální situaci.

Diabetes má od  6 let a rodiče ho vždy vedli ke sportu, který se stal pevnou součástí jeho života. | zdroj: časopis DIAstyl, užito se svolením autora Lukáše

Lukáš Kotkolík (33)

Lukáš hrál závodně tenis, fotbal, i volejbal a k tomu chodil po horách a jezdil na kole. Vyzkoušel také posilování a zvedání těžkých činek, ale nebyl spokojený se zbytečně vysokým příjmem sacharidů a malou obratností. Postupně proto přešel k běhání Sparťana a dalších extrémních závodů, což ho velmi dlouho bavilo. Nyní se věnuje závodění na mtb kolech.

V době kdy mu diagnostikovali diabetes, neměl ještě k dispozici glukometr a inzulín si aplikoval inzulinkou. Poté přešel na první inzulinová pera a asi před 20 lety dostal inzulinovou pumpu. Ve Fakultní nemocnici v Ostravě, kde se s cukrovkou léčil, byl prvním dítětem, které začalo pumpu používat.

Komentář diabetologa as. MUDr. Jana Brože, Ph.D.

„Predikce glykemie je u extrémních závodů obtížnější“

Lukáš Kotkolík si stejně jako ostatní, kteří našim čtenářům přispívají svými zkušenostmi, zaslouží za své sportovní výkony uznání. Způsob, jak se stará o diabetes při těchto fyzických výkonech jez rozhovoru dobře patrný a není třeba ho příliš komentovat. Zmíním jen to, že u onoho „Sparťana“ s během v kopcovitém terénu, zdoláváním překážek a děláním „angličanů“ je díky různorodé a různě namáhavé zátěži změna glykemie velmi variabilní a může směřovat jak směrem k hypoglykemii (spotřeba glukózy), tak i k hyperglykemii (uvolnění glukózy do krve z glykogenu při vyšších hladinách adrenalinu). Proto je predikce (předpověď) glykemie obtížnější než při jízdě na kole, tak jak to Lukáš v rozhovoru zmiňuje. I když samozřejmě ani na kole to není snadné, zejména vede-li trasa kopcovitým terénem.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autorka Lukáše Kotkolíka a MUDr. Jana Brože, Ph.D.

2809