Simona Stašová: Sázím na vztahy

Že není divu, když jí nic nechybí? Jenže její úspěch není náhoda. Je to zodpovědnost k sobě, divákům i k těm nejbližším. Ví, co je v životě důležité, a o to se stará.

DIAstyl: Vidět věci z té lepší stránky – to tak máte odjakživa?

Mám, snažím se dívat na život kolem sebe a držet při tom v ruce sklenici poloplnou, a ne poloprázdnou. A mám to navíc v genech, pravda. Nejen máma, i táta má obrovský smysl pro humor, takový ten werichovský. Proto taky spolu kdysi začali chodit, on seizmolog, doktor přírodních věd, ona herečka. I dnes, když se potkají, je hlavně sranda. A to je moc fajn. Koneckonců starostí máme každý spoustu, tak proč se ještě záměrně trápit. Ono stačí, když opravdu přijde něco neočekávaného… Za sebe se snažím na ty chvíle připravit a hromadím v sobě pozitivní energii, kterou budu jednou potřebovat.

DIAstyl: Takové zásoby se vždycky hodí, patříte bezpochyby k hodně vytíženým herečkám, zvlášť v posledních letech. Co vás na herectví stále baví?

Dostala jsem se do fáze, kdy už je to vlastně můj způsob života. Jsem moc ráda, že si s diváky rozumím, taky na ně při výběru divadelních představení myslím – abych se neopakovala a připravila jim pokaždé jiný zážitek. Divadlo je báječné v tom, že máte okamžitě odezvu, hned víte, jestli jste naladěni na stejnou notu. Cítíte, když divákům připravíte tu duševní potravu, kterou si objednali. Je to vlastně jedno z mála povolání, kde máte okamžitou zpětnou vazbu. Divadlo se stalo součástí mého bytí tady na tom světě.

DIAstyl: Chápu, přesto… Dívám-li se na vaše oficiální stránky, hrajete i v létě – na Letní scéně divadla Ungelt. Není vám líto, že i o prázdninách dáváte svůj volný čas divadlu?

Já si to svoje volno vybírám přes rok, mám svoje volné týdny v každém ročním období, prostě když potřebuju vysadit. Zregenerovat síly. Léto je příjemné samo o sobě, tak proč bych si pod širým nebem nezahrála. Na Letní scénu blízko Hradu se už teď moc těším, dobře se tam dýchá, všechno voní, diváci jsou dobře naladění, a tak si společně připravíme pěkné chvíle. Letos tam hraju čtyři komedie, takže to mám i barevné.

DIAstyl: Nezažila jste v tom náročném pracovním kolotoči nějaký výrazný moment, kdy vás tělo upozornilo, že byste se měla o sebe víc starat?

Po padesátce jsem si uvědomila, že už mládnout nebudu a že bych nechtěla rychle zestárnout. A pokud chci vydržet ten nápor na jevišti, který je opravdu veliký, tak už se musím zamyslet, co dál. Myslím, že ta padesátka byla u mě v tomhle směru zlomový věk. Od té doby jsem opatrnější. Od mládí jsem zvyklá na sport, jezdila jsem hodně na lyžích, hrávala tenis, takže s hýbáním to u mě vždycky bylo v pořádku. Jen se dnes už o své nohy bojím, takže všechno raději pomalu, rekreačně. Jakmile ale zasvítí sluníčko, nafouknu gumy na kole a vyrazím do lesoparku. Je přece známé, že se vám při sportu vyplaví hormony štěstí, endorfiny, a všechno je hned pěknější.

DIAstyl: A nejen to. Pohyb je ideální prevencí dlouhé řady nemocí, cukrovku nevyjímaje. Máte vy sama ve svém okolí diabetika? V rodině nebo mezi přáteli?

Naštěstí s touto nemocí zkušenost v rodině nemám, dost možná je to právě kvůli tomu pohybu a sportu, který jsem převzala od svého tatínka a předala dál svým synům. Takže o diabetu mám jen základní informace, vím pouze, jak mu předcházet – a o to se snažím.

DIAstyl: Podobně jako pohyb skvěle zabírá coby prevence i jídelníček. Řešíte zdravou kuchyni?

U nás doma jsme vysazení na ryby. Milujeme tuňáka a já sama propaguju i mořského lososa v tobolkách. Každý den dvě, vím, že nám to nesmírně prospívá. Zeleninu jíme denně, milujeme capreze – to jsou rajčata s mozzarelou, olivovým olejem a čerstvou bazalkou, to můžeme ráno, v poledne i večer. Na sladké u nás moc nejsme, snad kromě palačinek, ale do nich zase moc cukru nedávám. Jídelníček si velmi hlídám.

DIAstyl: A co jste ochotná udělat pro vzhled? Vypadáte skvěle. Letos jste slavila jednašedesátku, ale zdá se mi, že to číslo k vám vůbec nepatří… Pomáháte si kosmetickými ošetřeními? Co vám dělá dobře?

Starají se o mě v Petra Clinic, což mám kousek od Divadla ABC ve Vodičkově ulici, vyžehlují mi moje pytlíky pod očima, starají se o moje klouby a kolena, je to velmi příjemné, že si mě hýčkají. Taky používám kvalitní krémy, hlavně na noc a pod oči. Vybrala jsem si švýcarskou kosmetiku Charming4ever, na kterou nedám dopustit.

DIAstyl: A do čeho byste nikdy nešla?

Znáte to, nikdy neříkej nikdy a odříkaného chleba největší krajíc. Ale zatím vzdoruju – a úspěšně – chirurgickým zákrokům. Nějak se mi do toho nechce. Mám strach, že by se mi změnil výraz, a krasavice ze mě stejně nikdy nebude. Vždycky se zamyslím nad tím, jaké role chci hrát, a vychází mi z toho, že ve filmu už mě čekají jen babičky. Ale taky chci vypadat na jevišti na pětačtyřicet, tak co s tím? Nejlepší plastický chirurg je prý spánek, a toho já se držím. Musím naspat těch svých osm hodin a tomu jsem přizpůsobila i svoji práci.

DIAstyl: Čas nás všechny mění, nejen fyzicky. Co pro vás dřív bylo důležité, a teď už není?

Já bych to obrátila, co je pro mě teď nejdůležitější? Duševní pohoda. Vztahy v rodině. A četba. Četba je vedle divadla můj veliký koníček. Jsem tváří Knihy Dobrovský (nakladatelství Omega) a ti mě zásobují neskutečnými skvosty. O některé se s vámi ráda podělím. Pokud máte chuť na pochopení ruské duše, přečtěte si knížku od investigativní novinářky Světlany Alexejevičové Doba z druhé ruky – Konec Rudého člověka. Od toho se neodtrhnete. Jestli máte chuť se dozvědět něco z historie 18. století a přitom si prožít dobrodružný a romantický příběh, tak sáhněte po knize Diany Gabaldon – Cizinka. A do třetice – neskutečná kniha s velkým příběhem je román Anthonyho Doerra – Světla, která nevidíme. Jsem vděčná, že mi dávají tak dobré tipy na vynikající četbu. A ráda posílám dál…

DIAstyl: Podporujete nejen knihy, ale i charitu. Dlouhodobě. Jak a podle čeho vybíráte, koho podpořit? To není jednoduché.

Jsem letitá patronka Akce Cihla. Vím, kam ty peníze jdou, vím, co za ně postavili – chráněná bydlení na Slapech pro mentálně postižené. Ráda pro ně hraju každým rokem zdarma představení. Letos to bude na podzim 9. října moje monodrama Shirley Valentine – a tady bych ráda poděkovala i svému mateřskému Divadlu ABC, i oni se vzdají nároku na výdělek z lístků a všechny peníze půjdou za Akcí Cihla. Podporuji taky Senzační seniory – SenSen. Už jsem sama senior, tak téhle akci rozumím. Mám taky dvanáctým rokem Adopci na dálku – můj „syn“ se jmenuje Mamadou a už studuje vysokou školu, mám z něj radost.

DIAstyl: Myslím, že tohle je způsob, jak „rozsvítit“ i svůj život, věřím, že to dobré (stejně jako to špatné) se nám vrací. Věříte vy na boží mlýny?

Ano, věřím, dokonce vím, že existují. Ale to přece ví každý.

DIAstyl: No, řekla bych, že každý tuhle víru nesdílí. Někteří to vzdají a přestanou doufat, že slušnost se vyplácí. Na co byste vy sama nikdy nechtěla rezignovat?

Na lásku. Na přátelství. Na chtění něco dávat lidem. Na vztah mezi mnou a diváky. To jsou věšáčky, na kterých visí můj život.

DIAstyl: A co děláte, když vám optimismus dojde?

Jo, tak někdy je to těžké, ale člověk se musí zvednout, opřít se právě o tyhle podstatné věšáčky v životě – a jít dál.

DIVADLO JE JEJÍ ZPŮSOB ŽIVOTA

Simona Stašová se narodila seizmologovi a geofyzikovi Břetislavu Stašovi a herečce Jiřině Bohdalové 19. března 1955 v Praze. Na divadelních prknech se objevovala už jako studentka konzervatoře a pražské DAMU, své první divadelní angažmá získala v Českých Budějovicích. Dnes ji můžete vidět hned v několika pražských divadlech, například v ABC nebo Na Jezerce. V Divadle Rokoko exceluje v příběhu o stárnoucí ženě Shirley Valentine. Film jí dopřál několik výrazných rolí, mezi ty nejlepší patří postavy z komedie Pelíšky, dramatu Musíme si pomáhat nebo romantického Románu pro ženy. Třikrát se vdala, třikrát rozvedla, s bývalými manžely vychází skvěle. Má dva syny, kteří jí dělají radost. Se svým životem je víc než spokojená, snaží se proto pomáhat těm, kteří tolik štěstí nemají.

Zuzana Macková

1010

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný