Rozhovor se sportovkyní a diabetičkou 1. typu Pavlou Rychtarčíkovou: „Všechny mé túry byly výjimečné.“

Pavla bydlí v Ostravě, kde vyučuje na gymnáziu. Mezi její největší záliby patří sport a cestování. Podle jejích vlastních slov ji baví téměř jakýkoliv pohyb. Pravidelněji hraje florbal a squash, ale nejvíce ji naplňuje pohyb v přírodě – jízda na snowboardu, MTB traily, cykloturistika a turistika. Posledních 16 let je na inzulínové pumpě a zhruba poslední čtyři roky se snaží co nejvíce využívat senzory.

Pavlo, vím, že se ráda ve svém volném čase věnujete turistice. Jak často na túry vyrážíte?

Na túry vyrážím každý týden. Víkend často dělím na den na kole a den na túře. Někdy se mi podaří absolvovat kratší trasu přes týden po práci – i túra s čelovkou má své kouzlo.

Chodíte spíše na delší túry, nebo máte raději kratší trasy? Preferujete nějaké roční období?

Mám radši delší túry, nejlépe několikadenní přechody, spojené se spaním v přírodě. Na ročním období nezáleží, jen přes zimu bývají ty trasy kratší.  V létě jsem pak na horách skoro celé prázdniny.

Rozhovor s diabetikem, masérem a oddílovým vedoucím na DIA táboře Štefanem: “Cukrovka mi pomohla najít přátele na celý život.”

Začtěte se do našich dalších skvělých rozhovorů s inspirativními lidmi! Rozhovor s diabetičkou Dorotou: "Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to ...

Zajímá mne pochopitelně, jak vylaďujete svou přípravu z hlediska diabetu. Upravujete si před túrou nějak svůj bazál, popř. vypínáte si v náročných úsecích pumpu?

Hodně záleží na tom, jakým tempem se jde. Nejčastěji snižuji bazál na 40 % a dávám si cestou malé svačinky bez bolusu. Vypínat pumpu se mi neosvědčilo. Většinou mám celodenní aktivitu a při delším stopnutí pumpy jsem sice mívala hezké glykemie, ale současně mi bylo špatně a trpěla jsem nevolností. Měla jsem velké množství ketonů.

Jaká je pro vás ideální startovací glykemie?

Nejradši vycházím s glykémií kolem 8 mmol/l, pokud mám totiž nižší glykemku, tak se většinou nevyhnu na prvním kopci lehčí hypoglykemii.

Bojovala jste někdy na túře s hyperglykemií? Pokud ano, co bylo podle vás příčinou?

Ano, bývá to při delších přechodech vlivem únavy. A taky na ferratách. Mívám strach na exponovaných místech a adrenalin dělá své. Navíc se jedná o trochu jiný typ pohybu, takže na vrchol ferraty dojdu bohužel skoro vždy s hyperglykemií. V cíli glykémie celkem rychle sama klesne. Jednu výhodu to má: nemusím se bát, že uprostřed ferraty dostanu hypo…

Jistě, obojí je problém. Na klasických túrách (po českých horách) ale budete asi častěji řešit hypoglykémii, že? Snažíte se například kombinovat příjem pomalých a rychlých sacharidů?

Nejradši mám ovocné přesnídávky. Při šlapání do kopce nemám na nic moc chuť a na klasické túry mi to stačí.  K obědu si pak dám i nějaké pomalejší sacharidy a poloviční bolus. Při jednodenních túrách se mi daří držet glykemie celkem v rovině i díky senzoru.

Rozhovor se sportovcem a diabetikem Vítem Nehasilem: „Maratony běhám jako vánoční stromeček“

Začtěte se do našich dalších skvělých rozhovorů s inspirativními lidmi! Rozhovor s diabetičkou Dorotou: „Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to ...

Nezapomeňme ani na riziko, kdy se vlivem zvýšené míry pohybu může dostavit noční hypoglykemie. Upravujete nějak po skončení túry svůj bazál?

Většinou si dávám o něco menší bolus na večeři a taky snižuji bazál na noc. Záleží na míře a délce předchozí zátěže. Takže někdy na 80%, jindy třeba na 50%. U lehčí túry bazál na noc nesnižuji vůbec.

Absolvovala jste také poměrně extrémní závod dvojic s názvem Beskydská sedmička (B7). Jedná se o 85kilometrový přechod Beskyd, který čítá sedm kopců s nadmořskou výškou nad 1000 metrů. Jak jste se na tuto akci připravovala a jak samotný závod probíhal? Jak jste přechod a především případné hypoglykémie zvládli?

Trénovali jsme postupně. Začínali jsme dvěma vrcholy a pak jsme přidávali další. V tréninku jsem ale nešla více než 50 km. Ono je to pak stejně více o hlavě. Navíc jsme neměli nějaké velké ambice, chtěli jsme to jen zkusit ujít v limitu. Takže z kopce jsme běželi, ale do kopce jsme jen šli, také jsme si dělali zastávky na jídlo. Šla jsem ve dvojici s kamarádem, který je taky diabetik. Bylo zajímavé, že hypoglykemii jsme nikdy neměli ve stejnou dobu. On většinou na kopci a já při sestupu. Měli jsme s sebou hroznové cukry a gely, zbytek jsme doplňovali na občerstvovacích stanicích.

Často také chodíte na vysokohorské túry… Jak se podle vás liší tento typ aktivity od běžného chození po horách?

Je to náročnější a hůře odhadnutelné. Kupříkladu na dvoutýdenních túrách v horách se nedá tak dobře plánovat – nesete si na zádech veškeré vybavení a jídlo a k tomu se pohybujete v neznámém terénu. Navíc se sčítá únava a postupně se mění citlivost na inzulín. Na začátku cesty bojuji často s hypoglykémií. Pak se to ale vychytá a ke konci už mívám i hyperglykemie.

Jak by se na tyto náročnější akce měl diabetik připravit? Co by rozhodně neměl opomenout?

Já vždy musím myslet na dostatečné množství sacharidů. Mám extra balíček s jídlem jen pro případ krize. Zatím jsem jej použila jen jednou v Norsku. Počasí nám na začátku moc nepřálo a pochod v zimě a dešti byl energeticky náročnější. Je důležité myslet i na skladování inzulínu, já používám speciální pouzdra. Mám taky pro jistotu náhradní glukometr, protože bez častého měření to nejde. Po pár dnech treku není pro mě vždy jednoduché rozlišit obyčejnou únavu a hypoglykémii. Dnes naštěstí pomáhá také senzor.

Jsou nějaké výjimečné pochody, na které zvlášť ráda vzpomínáte?

Tak tohle je pro mne nejtěžší otázka… Musím říci, že asi na všechny. Každá cesta byla výjimečná něčím jiným. Některé proto, že jsem je sdílela s úžasnými lidmi, další z důvodu, že se povedlo zkusit něco nového, dostat se dál nebo výš. A skoro všechny kvůli nádherným místům. Namátkou túry v Duhových horách na Islandu, letní i zimní přechod v Norsku, výstup na Triglav, túry ve Skotsku nebo trek v Pyrenejích. Mám ale také moc ráda české a slovenské hory. S kamarády jsme třeba během jednoho roku vyšlapali na všechny beskydské tisícovky. Nebo jsme v průběhu jednoho roku navštívili deset pohoří v celé ČR s největší nadmořskou výškou a vyšlapali na jejich nejvyšší vrcholy.

Jednadvacetiletá gymnastka Marie: “Skloubit trénink s cukrovkou nebyl problém.”

Zajímá vás, jak sportují s cukrovkou jiní diabetici? Přečtěte si například tento článek: Rozhovor s osobním fitness trenérem a diabetikem ...

Zní to nádherně, ale přesto… Nesetkala jste se někdy s nějakou neočekávanou komplikací, překážkou či průšvihem?

Ne všechno probíhalo vždy úplně hladce. Při treku v Pyrenejích se mi hned zpočátku, při kontrole na letišti, povedlo rozbít lahvičku s inzulínem. Omylem jsem další nádobku nechala v batohu v zavazadlovém prostoru – a to rozhodně nejsou ideální skladovací podmínky. V horách pak navíc byla obrovská vedra a já ještě tehdy neměla chladící ledvinku na pumpu, takže při túře se mi inzulín v pumpě trochu „vařil“. Účinnost nic moc. Třetí den večer jsme rozbalili stan ve výšce cca 2 500 m. Všude kolem byly jen skály a já začala zvracet. Glukometr ukazoval HI a bylo mi vážně hodně zle. Měla jsem ketoacidózu. Na treku jsem byla jen s kamarádkou, která toho o cukrovce mnoho nevěděla. Docela ji to vyděsilo. Přinutilo nás to změnit plány. Našli jsme nejbližší horskou chatu cca 12 km daleko, které jsme další den musely ujít. Bylo to velmi náročných 12 km. Navýšila jsem bazál, dávala si korekční bolusy a den jsem zůstala odpočívat. Nakonec to nějak zabralo.

Od té doby mám v příručním zavazadle více lahviček inzulínu a dávám si větší pozor na jeho skladování. Taky se snažím jednu osobu vybranou ze skupiny informovat v základní míře o diabetu a poskytnout jí instrukce pro případ, že by nastaly neočekávané komplikace.

Každá má cesta byla výjimečná něčím jiným. | zdroj: Užito se svolením autorky Pavly

Komentář diabetologa MUDr. Jana Brože, Ph.D.

„Glukagonová injekce – základní výbava sportujícího diabetika“

Rozhovor s paní Pavlou Rychtarčíkovou je opravdu moc pěkný. Ukazuje, jak lze s inzulínem krásně zvládat úskalí rozličných typů fyzické zátěže, různé přírodní podmínky, ve kterých se pohybuje, cestování, i některé kritičtější situace. Pokud bych měl přece jen něco dodat, pak jen to, že do výbavy diabetika 1. typu doporučujeme nosit s sebou i glukagonovou injekci, kterou by měl pacient užít v případě těžké hypoglykémie, kdy není schopen sám požít glukózu. O jejím správném použití by měl být vždy informován ideálně někdo z doprovodu pacienta.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autorky Pavly Rychtarčíkové a MUDr. Jana Brože, Ph.D.

1606