Rozhovor s diabetikem, masérem a oddílovým vedoucím na DIA táboře Štefanem: “Cukrovka mi pomohla najít přátele na celý život.”

Začtěte se do našich dalších skvělých rozhovorů s inspirativními lidmi! Rozhovor s diabetičkou Dorotou: “Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, ještě není konec.” nebo Rozhovor se sportovcem a diabetikem 2. typu Jakubem Heglasem: “Byl jsem odhodlaný se s nemocí poprat.”

Vzpomeneš si ještě na den, kdy ti cukrovku diagnostikovali?

Sice matně, ale pořád si vzpomínám. Bylo mi 12, byl srpen a oba s mamkou jsme na dětském oddělení v opavské nemocnici brečeli. Ta nejlepší lékařka, MUDr. Eliška Křivská, nám ale vše začala postupně vysvětlovat a učit nás, jak s cukrovkou žít. Ale moc možností a pomůcek v tom roce k dispozici nebylo. Hodili nás do vody a my museli plavat.

Měl jsi už nějaké symptomy před samotnou diagnózou?

Než jsem se ocitl v nemocnici, byli jsme na chatě, kde jsem dováděl jako každé jiné dítě. Jen s tím rozdílem, že jsem každou chvíli vypil na ex džbánek studené vody. Po návratu jsme šli do obchodu, kde jsem omdlel a probudil se až v nemocnici. Jinak jsem žádné problémy neměl, protože potíže s očima mám už od malička, kdy jsem šilhal a špatně viděl.

Jaké vlastně byly v roce, kdy ti diagnostikovali cukrovku, možnosti léčby?

No, popravdě nic moc. Cukrovku jsem dostal v roce 1988 a začínal jsem chvilku na celokovových jehlách, které se ještě vyvařovaly. Pak jsem přešel „jen“ na jehly a stříkačky, na kterých se počítaly dílky na jednotky. Postupně jsem ale přecházel na jednorázové stříkačky, pera a nakonec pumpu. Díky za ni! Stejné to bylo i s glukometrem. Od proužků, které se oplachovaly vodou a dlouho se čekalo na výsledek, přes glukometr v kufříku o velikosti domácí lékárničky až po můj poslední Accu-Chek Nano.

A co dieta?

Dieta spočívala v omezení cukru v jídle, takže jsem jedl zeleninu a žádné dobroty, na které jsem byl zvyklý. V té době navíc nebyla v nemocnici žádná edukace, nebyl internet, a tak jsme vše vyčetli z brožurek a zjistili na dia kontrolách.

To dnes už je to jiné. Jak vnímáš, že se v léčbě cukrovky stále více uplatňují technologie, jako jsou senzory a uzavřené smyčky?

Je skvělé, že medicína jde opravdu kupředu, a to jak pro děti, tak pro dospělé. Kontrola přes tyto technologie ulehčuje život. Snad se posuneme ještě dále a jednou nebudeme potřebovat ani tyto technologie.

Rozhovor s diabetikem a sportovcem Patrikem na téma otužování

Přečtěte si i naše další rozhovory, které jsme publikovali dříve! Zajímavý je například tento: Rozhovor s diabetičkou Katarínou: „Starej se o své ...

A jaké máš vlastně záliby?

Mojí srdcovkou jsou dia tábory, na které jsem i sám jezdil. Teď už je sice jen připravuji, ale vždycky se tam musím ukázat a strávit čas s lidmi, které beru jako rodinu. Vlastně obecně mám rád lidi, a tak se snažím být co nejvíce s nimi a s rodinou. Taky rád jezdím na čundry, rád se toulám a jezdím na folkové festivaly. Miluju písničky Jarka Nohavici, Nedvědy, Kamelot nebo Nezmary.

Co tě motivovalo, abys začal dia tábory a akce pro děti pořádat?

No je to prostě moje srdcovka. Už od roku 1990 jsem se jich účastnil jako táborník, instruktor i hlavní vedoucí, pak je společně s dalšími dia výlety začal pořádat. Hlavní motivací vždycky bylo potkat se s lidmi, prohloubit přátelství. Takže teď jezdíme na společné akce i mimo tábory. Časová a finanční náročnost těchto akcí je ale velká, proto se nyní zpravidla zaměřujeme jen na tábory. I tak je to ale skoro roční příprava, aby vše klaplo, jak má. Nejdřív jsme byli pod křídly organizací SPCCH Opava a sdružení Dítě s diabetem Ostrava, ale od roku 2016 už jako Klub mladých diabetiků pořádáme letní tábor sami. Vychoval jsem několik generací táborníků i dobrých vedoucích, a proto jsem jim to předal. Díky, Ondro! Ale pořád trochu radím a pomáhám s přípravami.

Vidíš nějaký rozdíl mezi dětmi předtím a dnes?

Asi ano. Přijde mi, že děti dříve byly akčnější a bojovaly, zapojovaly se a vážily si všech okolo. Dnes si taky pomáhají, ale nějak se vytratila ta bojovnost a pokora. Ale může to být jen můj názor. Pořád je to jejich úsměv, díky kterému mají tábory smysl.

Před pár lety se pro tebe situace dramaticky změnila a musel jsi podstoupit transplantaci slinivky i ledviny. Jaké problémy k transplantaci vedly a jak probíhala léčba?

V roce 2013 mi řekli, že mám nemocné ledviny a měl bych si hledat dárce. Nevěděl jsem to, protože toto onemocnění nebolí. Prošel jsem si mnoha vyšetřeními, a nakonec jsem měl v prosinci 2013 první dialýzu. Pak jsem chodil na dialýzy 3x týdně. Dostal jsem se do IKEM a začaly přípravy na transplantaci ledviny a slinivky. Největším problémem před operací ale byla moje váha. Musel jsem zhubnout, jinak by žádná transplantace neproběhla.

Jak jsi našel dárce?

Ledvinu mi chtěla darovat moje mamka, která ale po mnoha vyšetřeních nebyla vyhovujícím dárcem. A tak jsem byl zařazen do pořadníku a při čekání jsem se točil v kolotoči dialýz, hubnutí, práce a rodiny. Nebýt podpory nejbližších, hlavně mojí ženy Blanči, nevím, jak by to dopadlo, protože to bylo opravdu fyzicky i psychicky velmi náročné.

Co na tom bylo nejnáročnější?

V té době mi zemřel taťka, a to mi rozhodně nepřidalo. Navíc jsem mohl přijmout za celý den jen půl litru veškerých tekutin. Chodil jsem stále do práce, i když někteří tvrdili, že jsem blázen, ale já jsem musel chodit mezi lidi.

Jak dlouho jsi na transplantaci čekal?

Tři roky. Jednou se posunula operace kvůli prasklince na noze, podruhé nevyšly shodně mé a dárcovy hodnoty. Mezitím jsem podstupoval vyšetření celého těla, dokonce mi i zubař vytrhl tři zuby, které měly náznak infekce. Až nakonec 6. května 2016 mi v práci zazvonil telefon a já jel s houkačkami do Prahy do IKEM, kde jsem strávil celkem měsíc. Personál byl ale fantastický, pomáhali mi a vše mi vysvětlili.

Jak se ti podařilo zredukovat hmotnost? Kolik jsi vlastně musel zhubnout?

No musel jsem s váhou dolů razantně. Moji výzvu přijal nutriční poradce Tomáš Mrkva, nachystal mi jídelníček vhodný pro diabetika, redukční dietu i pro dietu ledvin. Sestavil mi cvičební plán a domů jsme si pořídili orbitrek. S dietou mi pomáhala moje žena, která mi všechna ta jídla vařila, chystala a ve všem mě hlídala. Za ty tři roky jsem přišel o 30 kilo.

Jaký je tvůj život po transplantaci? Bereš nějaké léky?

Asi se vrátil do normálu. Někdy jsem jen víc unavený a potřebuji vypnout. Z diety nám zůstalo méně solení, používáme více bylinky, jíme zdravé věci, ale občas si i zahřešíme třeba v restauraci. Nesmím grepy, pomelo, třezalku, ovoce s peckami, kořeněná jídla, ale jinak jím s rozumem to, co mi chutná. Z léků beru hlavně imunosupresiva, abych udržel ledvinu a slinivku v pořádku. A když nejsou problémy, jezdím na kontroly vždy zhruba po třech měsících.

MUDr. Zuzana Hladíková: Transplantace slinivky břišní. Proč se o ní moc nemluví?

Zmiňovaná chirurgická metoda první kombinované transplantace ledviny a slinivky břišní a s ní související léčba byla postupně vylepšována až do ...

Musíš si ještě píchat inzulin?

Inzulin si již 5 let píchat nemusím, ale jednou denně si přeměřím glykemii. Mám pořád stejný režim diabetika, ale když na něco mám chuť, tak si to dám. Moje žena je také diabetička, a tak si občas počítáme výměnné jednotky, když si nejsme jisti u některého z jídel.

Jak se na celou situaci díváš zpětně? Byla transplantace nutná proto, že jsi nebyl vždy zrovna vzorný diabetik?

Asi ano. Nikdy jsem o sobě také neřekl, že jsem vzorný diabetik. Dostal jsem cukrovku ve 12 letech, prošel jsem si pubertou, celý život před sebou. Snažil jsem se, ale udělal jsem spoustu chyb. Z některých jsem se poučil, z jiných ne.

Je něco, co bys chtěl našim čtenářům vzkázat?

Nikdy nic není zadarmo. Važte si každého nového dne, který můžete prožít s rodinou a přáteli. Život je moc krátký na to, abychom řešili blbosti.

Štefan pořádá již několikátým rokem DIA tábory pro děti s cukrovkou. | zdroj: časopis DIAstyl, užito se svolením autora Štefana

Štefan Kurinec (46 let): Celý život žije v Opavě, kde se také narodil. Vyučil se čalouníkem, vystřídal mnohá pracoviště, ale kvůli zhoršujícímu se zraku a ubývající práci čalouníka se z něj nakonec stal masér v chráněné dílně Charity Opava. Ve 12 letech mu diagnostikovali cukrovku. Během dětských let se zúčastňoval dia táborů, na které postupem času začal jezdit jako vedoucí. Nakonec začal sám tábory pořádat. Životem mu zatočila cukrovka a její komplikace, ale díky transplantaci ledviny a slinivky břišní se mohl vrátit k prakticky normálnímu životu. Díky nové šanci v podobě transplantace se snaží svůj život v obklopení rodiny a nejbližších žít spokojeně dál.

Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autora Štefana Kurince

7996