Rozhovor s diabetičkou Katarínou: „Starej se o své tělo, je to jediné místo, kde musíš žít.”

Katarína Rerková žije s diabetem I. typu už 23 let. Její onemocnění a záliba v biologii ji vedly k tomu, že se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Zde na bakalářském stupni vystudovala medicínskou biologii a později se specializovala na fyziologii živočichů a etologii. Momentálně působí jako denní doktorandka Lékařské fakulty Univerzity Komenského, ovšem své dny a někdy i víkendy tráví na Ústavu experimentální endokrinologie Slovenské akademie věd.

Tato mladá a sympatická dáma je též součástí týmu, který zkoumá molekulární základy vlivu fyzické aktivity na organismus zdravých lidí a lidí s více onemocněními včetně diabetu. A co vlastně dělá Katarína ve volném čase? Prý moc ráda cvičí, tancuje a tráví s oblibou čas v přírodě.

Kataríno, povězte nám prosím, jak dlouho se s diabetem léčíte a jaké byly Vaše začátky?

Diabetes mám od dvou let. Začátky byly těžké, asi jako u každého diabetika. Protože mi ale diagnostikovali diabetes v tak mladém věku, veškerá zodpovědnost a starosti tehdy padly na mé rodiče. Po zjištění diagnózy mě na dva týdny hospitalizovali v popradské nemocnici, kde jsem byla neustále na infuzích. Sestřičky ze mě byly údajně zoufalé, protože už mi nebylo kde napíchnout infuzi, všechny cévy praskaly. Maminka tehdy nesmírně zhubla, byli jsme vystrašení a nevěděli jsme, co nás čeká.

Později jsme se doslechli o Národním endokrinologickém a diabetologickém ústavu v Ľubochni, kde nám velmi pomohli – dostali jsme potřebnou edukaci a nastavili nás na stabilní režim. Od té doby jsme si zvykli do Ľubochne chodit každé léto na reedukaci a přenastavení. Bylo to však o dost jiné než teď – v té době ještě neexistovaly diabetické senzory a inzulínové pumpy nebyly vůbec rozšířeny, a tudíž se diabetes kompenzoval mnohem obtížněji. Začínali jsme na inzulínových perech, pravidelném měření glykémie glukometrem a velmi přísném režimu.

Svůj život s diabetem prezentujete i na Instagramu pod názvem Mydialife_sk. Co Vás k tomu vedlo?

Byla to taková zvláštní souhra více náhod. Bylo to ještě na střední škole, kdy jsem musela jít na jednu operaci, po které jsem se dlouho zotavovala a ležela v posteli. V té době jsem dodržovala nízkosacharidovou stravu, přičemž jsem si myslela, že dělám pro své tělo jen to nejlepší. Byla jsem proto velmi překvapená, když mi na preventivní kontrole vyšel vyšší LDL, ten „špatný“ cholesterol. Začala jsem tedy více „googlit“ a narazila jsem se YouTube kanál jedné velmi milé a chytré ženy, která poutavým způsobem vysvětlovala problematiku výživy. Na základě jejích doporučení jsem změnila způsob svého stravování – začala jsem se soustředit především na to, aby daná potravina byla zdravá, a proto můj jídelníček přirozeně tvořila ve velké míře rostlinná strava.

Cholesterol se mi nakonec upravil, stejně jako hmotnost a hladina energie. Cítila jsem se velmi zdravě. To mě inspirovalo k tomu, abych i já začala dělat něco podobného. Chtěla jsem pomoci lidem s diabetem jako člověk, který si s tímto onemocněním prošel několika situacemi, a který nejen, že diabetes má, ale také studuje medicínský obor, a tedy tomu rozumí i po profesionální stránce. Mým cílem je, aby diabetici rozuměli, proč se jim některé věci dějí, a jak žít tak, aby i s cukrovkou přežili dlouhý a plnohodnotný život. Jako první jsem si založila YouTube kanál, následně facebookovou stránku a relativně nedávno i instagramový účet.

Dle všeho žijete na Slovensku, jaká je prosím péče o diabetiky v této zemi? Jak ji vnímáte?

Slovensko je v tomto tak specifické. Na jedné straně jsem velmi vděčná za to, že jsem se narodila a žiji tady, a ne v nějaké zemi, kde je problém dostat se k pitné vodě a natož k inzulínu. Velmi zvláštní situaci mají také v Americe, kde si v závislosti na balíčku pojištění pacienti doplácejí za inzulín v různé míře, přičemž se jedná o nemalé částky. Na druhé straně u našich sousedů – včetně vás, Česka, byly například glukózové senzory hrazeny pacientům mnohem dříve než u nás. To samé platí i pro dostupnost jednotlivých typů senzorů. Já jsem čtyři roky kupovala senzory z Rakouska, protože na Slovensku se nedaly sehnat, jelikož ten daný typ senzoru u nás nebyl registrován. A samozřejmě jsem si je musela hradit v plné výši, což je velmi smutné, jelikož ne každý si mohl a může dovolit utratit 1 440 eur ročně za senzory – pomůcku, která činí život s diabetem mnohem jednodušším a pomáhá předejít vážným diabetickým komplikacím.

Od 1. 1. 2022 jsou již i u nás diabetické senzory částečně hrazeny diabetikům 1. typu i bez toho, aby museli mít vysoké kardiovaskulární riziko a syndrom neuvědomění si hypoglykémie – čili většině pacientů s 1. typem diabetu. Na to, abychom se k této změně dopracovali, však diabetická komunita musela dlouhodobě vyvíjet tlak na lékaře a kategorizační komisi a sepisovalo se také několik petic.

Máte mezi přáteli i jiné diabetiky – třeba ty z Česka? Liší se jejich a Váš přístup k nemoci / náhled na ni?

Dia přátele z jiných zemí jsem si našla především díky sociálním sítím. Nemyslím si, že se náš pohled na diabetes velmi liší v závislosti na zemi, ve které žijeme. Spíš si myslím, že to závisí na daném člověku, jeho povaze a informacích, které má.

Jste diabetik “poctivec”? Nebo občas hřešíte? Pokud ano, co nejraději mlsáte?

Kdysi jsem si zvykla velmi důsledně dodržovat diabetický režim. Avšak s příchodem moderních technologií, jako jsou glukózové senzory a inzulínové pumpy, si jako diabetici můžeme dovolit žít mnohem volněji. Nejzákladnější podle mě je, aby diabetik věděl, jak na něj některá jídla působí a jak správně odhadnout korekci inzulínu tak, aby se po jídle nacházel v normální hladině glykémie. Pokud to zvládne, může si dopřát opravdu cokoli. Já mám jídlo moc ráda.

Snažím se konzumovat především kvalitní potraviny, ale zároveň někdy i „zhřeším“. Mám ráda „dia“ i „nedia“ sladké – cheesecaky, palačinky, koláčky. Ze slaného zase lasagne, čínská jídla a nově mě chytly burgery, které si už připravujeme i doma. Považuji však za důležité zmínit, že navzdory občasným prohřeškům bychom se jako diabetici měli stravovat zdravě – nejen kvůli stabilním glykémiím, ale jelikož je naše tělo již zatíženo občasnou vysokou a nízkou hladinou cukru v krvi, neměli bychom jej ještě více zatěžovat nezdravým životním stylem.

Zkuste popsat své silné a slabé stránky pouze třemi slovy (3 silné, 3 slabé).

Myslím si o sobě, že jsem cílevědomá, vytrvalá a zodpovědná. Zároveň však umím být netrpělivá, náladová a netolerantní.

Co byste chtěla říct těm diabetikům, kteří se se svou nemocí tak trochu „perou“ a jsou na začátku?

Začátky jsou vždy nejtěžší. Když ovšem začnete svému tělu rozumět a budete mít pocit, že diabetes máte alespoň částečně pod kontrolou, bude to lepší. Na to však musíte vstřebat potřebné informace a nabrat také zkušenosti. Zkuste se proto zaměřit na to, abyste informace ohledně stravy a diabetického režimu čerpali od opravdových profesionálů. Buďte zvědaví a stále se ohledně diabetu vzdělávejte.

Nebojte se moderních technologií, jsou to pro nás takové malé zázraky v boji s cukrovkou. Pokud se kvůli svému onemocnění cítíte osaměle, zkuste pohledat jiné diabetiky na sociálních sítích – na Facebooku je například několik diabetických skupin, kde si diabetici mezi sebou navzájem vyměňují zkušenosti. Hlavně nerezignujte a netvařte se, že se nic ve vašem životě vlivem diabetu nemění, protože to je velká lež, která váš život může později zkomplikovat mnohem víc.

Zdroj: autentický rozhovor s Katarínou

Foto: Instagram Kataríny s názvem Mydialife_sk, užito se svolením

2555