Role imunity v rozvoji diabetu

Autor: Denisa Vinklárková 06. 12. 2017 DIAtéma

Chronické onemocnění ledvin pacienta obvykle nebolí. Proto je důležité mít hladinu krevního cukru i krevní tlak pod kontrolou a pravidelně podstupovat vyšetření ledvin a moči. Zdroj: Shutterstock

Imunita se uplatňuje jednak při rozvoji obou nejčastějších typů diabetu (i některých vzácnějších) a jednak u komplikací, které diabetes doprovází a které souvisí s větší náchylností diabetiků k infekčním onemocněním.

Za větší náchylnost k infekčním chorobám a jejich těžšímu průběhu může snížená imunita, zatímco v případě nepřiměřeně vysoké imunitní reakce dochází k rozvoji alergií a autoimunitních onemocnění. V obou případech se jedná o poruchy imunity a u diabetu se setkáváme s oběma těmito typy.

Rozvoji diabetu 1. typu často předchází infekční onemocnění

Imunitní děje jsou hlavní příčinou vzniku diabetu mellitu 1. typu a dalších autoimunitních onemocnění, která tento typ diabetu mohou doprovázet. Rozvoji diabetu 1. typu předchází reakce vlastního imunitního systému proti buňkám slinivky břišní, které produkují inzulin (tzv. beta buňky). Beta buňky jsou imunitním systémem mylně považovány za cizí škodlivé vetřelce, které je třeba zničit. Proč se tak děje, je stále předmětem výzkumu, je však známo, že imunitní reakci proti beta buňkám často předchází infekční, zejména virové onemocnění. Výsledkem je zánik beta buněk a nedostatečná, později až nulová produkce inzulinu.

Přidružená autoimunitní onemocnění

K podobné reakci imunitního systému může dojít také v jiných orgánech – např. ve štítné žláze. Proto jsou u diabetiků 1. typu častěji přítomna jiná autoimunitní onemocnění (např. autoimunitní zánět štítné žlázy s následnou nedostatečnou funkcí – hypotyreózou). Diabetici 1. typu mají rovněž častěji celiakii způsobenou intolerancí na obilnou bílkovinu lepek, kde se také uplatňuje nadměrná (přehnaná) reakce imunitního systému.

Diabetu 2. typu se to netýká?

Víme, že diabetes mellitus 2. typu postihuje zejména osoby s nadváhou a obezitou. Riziková pro vznik diabetu je zejména obezita s tukovými zásobami uloženými především v oblasti břicha a břišních orgánů. Tento typ obezity je doprovázen zánětlivým stavem, při kterém imunitní, ale i tukové buňky a buňky cévní stěny produkují zánětlivé látky, které přispívají ke vzniku necitlivosti na inzulin (inzulinové rezistence). Tato porucha účinku inzulinu pak spolu s poruchou jeho sekrece podmiňuje rozvoj diabetu 2. typu.

Infekční onemocnění je zátěž

Role imunity při rozvoji diabetu má ještě další rovinu. Jakékoli infekční onemocnění představuje pro metabolizmus značnou zátěž a i u zdravých jedinců se mohou při těžší infekci objevit přechodně vyšší hladiny krevního cukru (po odeznění infekce jsou glykemie opět v normě a nejedná se o diabetes). Proto se nedoporučuje provádět diagnózu diabetu, zejména pomocí OGTT (orální glukózový toleranční test) v době probíhajícího infekčního onemocnění (včetně banální virózy) – výsledky mohou být zkresleny, test má být proveden až po odeznění nemoci. U osob s dispozicí k diabetu (jakéhokoli typu) však může být infekční onemocnění tou pomyslnou „poslední kapkou“, při které dojde k definitivnímu rozvoji (manifestaci) diabetu.

Vrozená imunita versus získaná

V boji proti infekčním chorobám je náš imunitní systém vybaven řadou mechanismů, rozmanitým a bohatým „arzenálem zbraní“. Složky imunitního systému se tradičně dělí na vrozené a získané. Důležitou součástí vrozené imunity jsou některé druhy bílých krvinek (zejména neutrofily a makrofágy), které mají schopnost doputovat do místa průniku mikrobů, tyto mikroby pohltit a zneškodnit. Mezi složky vrozené obranyschopnosti v širším slova smyslu počítáme také přirozené bariéry proti patogenům, jako je neporušená zdravá kůže a sliznice, ochranný „film“ na povrchu kůže, ochranné látky ve slinách, potu, slzách, kyselé prostředí žaludku, ale také přirozené osídlení kůže, střevního traktu a genitálu „spřízněnými“ bakteriemi, které nás chrání před cizími škodlivými mikroby. V získané imunitě se uplatňují jiné bílé krvinky (lymfocyty) a protilátky. Zatímco složky vrozené imunity pracují ihned a stejným způsobem, získaná imunita vyžaduje určitý čas, než se plně rozvine. Za to je pak účinná, cílená a navíc disponuje imunitní „pamětí“, což znamená, že když se se stejným patogenem setkáme znovu, paměťové buňky a protilátky dokáží infekci rychle odrazit – k rozvoji nemoci vůbec nedojde nebo má pouze mírný a rychlý průběh.

Problémy s imunitou u diabetiků

U diabetiků jsou postiženy a oslabeny zejména vrozené složky imunity, na čemž se podílí hyperglykemie, nedostatek inzulinu a okyselení vnitřního prostředí – tzv. acidóza (např. v důsledku tvorby ketolátek při nedostatku inzulinu nebo tvorby laktátu v důsledku poruchy prokrvení při diabetickém postižení cév). Příčinou snížené imunity je tedy zejména špatná kompenzace diabetu při jeho nedostatečné léčbě. Příčin snížené imunitu u diabetiků je ale celá řada.

MUDr. Hana Krejčí, Ph.D.