Psycholožka Cristina Petrut: Do životopisu si diabetes nedávejte

Cristino, co bys poradila lidem, kteří o své nemoci v zaměstnání ještě nemluvili? Kdy a jak je vhodné tuto informaci sdělit?

Diabetes v zaměstnání je vždy poměrně komplikovanou záležitostí plnou stresu a nejistoty. Pokud někomu v průběhu jeho stávající práce nově zjistí cukrovku, je to samozřejmě velmi nepříjemná situace. Často se ale stává, že takového čerstvě diagnostikovaného diabetika začnou jeho kolegové více podporovat v případné změně životního stylu a mají pro něj větší pochopení, protože ho již nějakou dobu znají a vědí, že je schopen odvádět kvalitní práci bez ohledu na nově stanovenou diagnózu.

V mnohem náročnější situaci jsou již diagnostikovaní diabetici, kteří si hledají nové zaměstnání. Právě tehdy si většina z nich klade otázku, kdy a jak sdělit svému potencionálnímu nadřízenému, že mají diabetes. Mohou mít pocit, že když nemoc přiznají, například již během pracovního pohovoru, výrazně to sníží jejich šanci na přijetí. Upřímně si myslím, že tato situace opravdu může nastat a diabetik nemusí kvůli své nemoci nové zaměstnání získat. S největší pravděpodobností mu to ale potencionální zaměstnavatel nesdělí přímo a bude mu spíš tvrdit, že ho nepřijali z jiných důvodů. Je nutné dodat, že k takovým situacím dochází často kvůli nedostatečné informovaností široké veřejnosti o diabetu.

 

Osobně bych proto diabetikům doporučila, aby při prvním pracovním pohovoru příliš nezdůrazňovali, že mají cukrovku, ale zaměřili se spíše na prezentaci svých dovedností, které jsou pro novou práci klíčové. Pokud ale někdo chce již v rámci pohovoru sdělit, že má diabetes, doporučuji, aby současně uvedl i doplňující informace o diabetu a ujistil zaměstnavatele, že svou nemoc má pod kontrolou a nebude ho tak omezovat z hlediska produktivity práce. Poté, jakmile do práce nastoupí a ostatní ho blíže poznají, může informace o diabetu prohlubovat.

Doporučuji vytipovat si některého spolehlivého kolegu či lépe více osob a těm blíže sdělit, že máte cukrovku a jak vám mohou v případě hypoglykemie pomoci. Může vám to být nepříjemné, ale mějte vždy na paměti, že jde o vaši bezpečnost. Je důležité umět přijmout svůj zdravotní stav, překonat počáteční ostych vůči kolegům a v klidu jim sdělit, jaké jsou příznaky hypoglykemie a jaká je její léčba.

Uvádět informaci o diabetu v životopise tedy nedoporučujete…

Já osobně chápu tuto informaci v životopise jako nadbytečnou a omezující. Sama se obrazně považuji pouze za osobu s diabetem a ne za diabetika. Pokud jste i vy sami smířeni s tímto onemocněním, nemyslím si, že je relevantní jej do životopisu uvádět. Každý z nás má přece tolik jiných dovedností a schopností, kterými můžeme potencionálního zaměstnavatele zajmout. Diabetes by se neměl stát prostředkem diskriminace – není žádoucí, aby si ostatní vytvářeli předsudky kvůli onemocnění ještě dříve, než vás poznají blíže. Jedině v případě, kdyby se diabetik ucházel o zaměstnání pro něj vyloženě nevhodné (s ohledem na jeho zdravotní stav), bych se přikláněla k tomu, aby byl diabetes v životopise uveden.

Existují ve tvém rodném Rumunsku nějaká zaměstnání, která nemohou diabetici vykonávat?

Jako diabetička 1. typu jsem nikdy neměla pocit, že bych nějakou práci vykonávat nemohla. Ovšem naši zákonodárci jsou zjevně jiného názoru. V Rumunsku nemohou osoby s diabetem vykonávat práci, kterou by mohli přímo ohrozit ostatní občany – tedy nemohou pracovat jako řidiči z povolání, ať už jako řidiči ve veřejné dopravě, řidiči taxi služby nebo piloti. Dále se diabetici nemohou ucházet o práci v policejním, vojenském či hasičském ústavu a nemohou být námořníky nebo potápěči. S ohledem na zvýšené riziko hypoglykemie spojené s fyzickou prací je rovněž obtížné najít práci např. na stavbě. V poslední době se navíc v Rumunsku hodně řeší problematika diabetu a řízení osobního automobilu. Nyní u nás vešel v platnost nový zákon, který omezuje platnost řidičského průkazu u diabetiků na pouhých 5 let namísto obvyklých 10 let. Obnovení na dalších pět let je možné v závislosti na zdravotním stavu. Řidičský průkaz může být také diabetikům dočasně pozastaven policií kvůli špatné kompenzaci diabetu.

Mnoho lidí s diabetem se stydí aplikovat si inzulin mimo soukromí svého domova, například na pracovním obědě apod. Jak je možné tento ostych odbourat?

Lidé se často stydí nejen při aplikaci inzulinu, ale také během měření glykemie. Obávají se všetečných dotazů, předsudků nebo pouze nechtějí poutat zbytečnou pozornost. Aplikace inzulinu by měla vždy proběhnout tak, aby se diabetik cítil dobře. Pokud tedy preferuje spíše soukromí, dá se vždy najít alespoň trochu vhodné místo. Důležité je ale uvědomit si, z jakých důvodů se člověk ostýchá. Pokud je to jen kvůli obavám z toho, co si o něm ostatní budou myslet, když vytáhne například inzulinové pero, je na místě s těmito pocity pracovat a snažit se je změnit. Za tyto emoce často může skutečnost, že člověk ještě nepřijal nemoc jako součást svého života a stydí se za ni. Často klientům říkám, ať vnímají diabetes jako svůj stín, který je vždy s nimi, i když není neustále vidět. Každý vrhá svůj stín a je to něco naprosto normálního, člověk jej nemůže popřít ani se před ním skrýt, vždy nás bude provázet. Náš stín může mít jméno „diabetes“, ale i nediabetici mají své stíny s vlastními problémy. Nikdo z nás si nevybral, že onemocní diabetem, ale je důležité to přijmout a naučit se s tím žít. A pokud nás někdo od vedlejšího stolu pozoruje při aplikaci inzulinu, tak je jeho problém, pokud se kvůli tomu cítí například nepříjemně.

Myslíte si, že by lidé s diabetem měli mít v zaměstnání nějaké úlevy s ohledem na jejich zdravotní stav?

To je poměrně složitá otázka. Na jednu stranu většina z nás tvrdí, že navzdory svému zdravotnímu stavu jsme jako všichni ostatní a nepotřebujeme speciální zacházení. Na druhou stranu nám toto naše „hrdinství“ občas trochu škodí. V rámci léčby diabetu je vždy vhodné, abychom měli dostatek přestávek na měření glykemie a na léčbu případné hypoglykemie. Jistě je také žádoucí mít vždy dost času na jídlo a na pravidelné lékařské prohlídky.

Pokud ale chceme, aby s námi bylo zacházeno stejně, jako s ostatními, je důležité, abychom cukrovku nezneužívali ke svému prospěchu. Často totiž od diabetiků slyším, že na své kolegy křičeli a chovali se k nim nevhodně, a své vyprávění uzavřou vysvětlením, že měli vysokou či nízkou hladinu glykemie. Anebo naopak – vyžadují od kolegů jiné zacházení, ve stylu: „Nekřič na mě, mám přece cukrovku a může se mi udělat špatně.“ V těchto případech nemohou očekávat, že je kolegové budou vnímat stejně, jako ostatní.

Pohoda a spokojenost je to hlavní

Diabetes přináší do našich životů nové výzvy, příležitosti a emoce. Nejlepším možným způsobem, jak si s tím vším poradit, je přijmou tuto nemoc a pochopit, že je vaší nedílnou součástí. Jakmile se totiž budete cítit vnitřně spokojení sami se sebou, přenese se tato pohoda i na ostatní kolem vás a ani diabetes na tom nic nezmění.

Mgr. et Mgr. Cristina Petrut (27)

Psychoterapeutka a klinická psycholožka Cristina Petrut pochází z rumunského města Kluž. Ve své praxi se specializuje na psychické problémy lidí s diabetem. Své zaměření si vybrala proto, že sama žije od 11 let s diabetem 1. typu. Ze stejného důvodu pomáhá ostatním diabetikům na národní a nadnárodní úrovni jako dobrovolník pracující v IDF (Mezinárodní diabetologické federaci) a také jako viceprezidentka Rumunské diabetické asociace.

931

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný