Příspěvky na péči bez pravidel

Když rodič žádá o příspěvek na péči těsně po záchytu nemoci, je z toho všeho pořádně „vykulený“. Já jsem nevěděla ani to, co znamená „příspěvek na péči“. Vše jsem si zjistila na internetu a vyrazila na příslušný úřad práce. Tam jsem zjistila, že někteří sociální pracovníci bohužel ani nevědí, že dítě s diabetem má na tento příspěvek nárok. Nedala jsem se a nakonec jsme se přece jen dostali k vyplňování všech příslušných formulářů. Následně se k nám sociální pracovníci objednali na „šetření dítěte v prostředí, kde žije“. I když mi připadá, že je diabetiků hodně a denně vidím, kolik jich přibývá, zřejmě jich ještě není dost na to, aby úředníci věděli, na co se ptát a co vlastně péče o diabetika obnáší.

Jiný kraj, jiný mrav

Na Facebooku funguje skupina Klub maminek diabetických dětí. Tam jsem zjistila, že například šestileté dítě s diabetem z Prahy je zřejmě jiné než šestileté dítě z diabetem z Chebu, protože jednomu dítěti přiznají úřady příspěvek na dva roky a druhému na šest let. Nevím, v čem jsou tyto děti rozdílné, když trpí stejnou nemocí ve stejném věku, a tedy potřebují v podstatě stejnou péči, protože ještě nejsou vyspělé natolik, aby mohly samy za sebe převzít zodpovědnost. Nabyla jsem dojmu, že rozdílné tu jsou pouze schvalovací komise.
Mnoha rodinám byl příspěvek odepřen po zhodnocení osobních aktivit dítěte s diabetem. Podle zákona dítě příspěvek nepotřebuje, pokud je schopné stanovit si a dodržet denní program, zapojit se do volnočasových aktivit přiměřených svému věku (chodit do kroužků, jezdit na tábory) a vykonávat další aktivity obvyklé věku (např. vzdělávání). Rodiče však nemohou nechat mladší dítě s diabetem např. na fotbalovém tréninku samotné, jen s trenérem. Neustále musí zajišťovat dohled a péči, plánovat program s ohledem na inzulin a jídlo, zůstávat v pozadí, kdyby nastal problém. Je zřejmě na každé hodnotící komisi, jak si tuto část zákona vyloží, a po pravdě ani nám rodičům není zcela jasné, co přesně se zohledňuje.

Chybí jasná pravidla

Dle mého názoru a na základě mých dosavadních zkušeností by bylo ideální, kdyby schvalovací komise braly v potaz, že dotyčný je diabetik určitého věku a tudíž má automaticky nárok na příspěvek na péči. Ministerstvo práce a sociálních věcí by mělo stanovit jasné instrukce ke schvalování tohoto příspěvku. Zde je totiž nejspíš skulina v zákoně a není zcela jasné, podle čeho jednotlivé komise rozhodují. Pokud ošetřující diabetolog, který svého pacienta dobře zná, řekne, že dítě příspěvek na péči potřebuje, proč je tu potom ještě komise, která to vzápětí vyvrátí? Kdo z nich lépe posoudí, co dítě skutečně potřebuje?

Příspěvek není na nové boty rodičů

Spousta rodičů je s dítětem doma a je právě na těchto penězích závislá. Konkrétně se jedná o částku 3300 Kč měsíčně. Většina rodičů je pracovně omezena z důvodu péče o diabetika a tudíž pracovní omezení vyrovnává částkou z příspěvku na péči. Nebo využívá příspěvek na plat osobního asistenta, který rodině se zajištěním péče o malého diabetika pomáhá. Vždyť kolik z předškoláků či školáků si umí samo píchnout inzulin? Které dítě se změří glukometrem, pošle si samo bolus na pumpě, naváží si oběd a dokáže určit, kolik si může vzít bonbónů, když je v hypoglykemii? Asi žádnému dítěti, kromě výjimek, nemůžeme v tomto ohledu věřit, i když bychom si občas přáli, aby za nás toto břemeno převzal někdo jiný. Apeluji proto na příslušné zákonodárce a úředníky, vyjděte nám vstříc, příspěvek opravdu není pro rodiče na jejich nové boty, ale pro děti, na péči o ně. A věřte tomu, že diabetes, jako každá jiná nemoc, stojí peníze navíc z rodinného rozpočtu.

Zuzana Kudrnová

Článek je převzatý z časopisu DIAstyl 2/2018.

1318

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný