Příběh: Nemoc mi změnila život, ale jako chudáček se necítím

Život se mi změnil jednoho listopadového dne. Už tři měsíce předtím mi nebylo dobře, byl jsem často unavený, propadal jsem depresivním náladám. Jednou ráno se to ještě zhoršilo. Chystal jsem se na praxi – učím se na kuchaře, byl jsem strašně nemotorný, pořád jsem do něčeho narážel. A trápila mě neuhasitelná žízeň. V polovině pracovní doby jsem musel odejít.

Nejdřív jsem byl v šoku

Zamířil jsem k doktorovi. Nejdřív netušil, co se mnou je, udělal mi tedy testy na všechno možné. Ještě ten den zavolal mamce, že mám cukrovku. Skončil jsem v nemocnici, kde jsem pak ležel deset dní. Pochopitelně jsem byl nejdřív v šoku. Cukrovku jsem znal jen z doslechu, nevěděl jsem, o co jde, neznal jsem nikoho, kdo ji má.

Pak přišla úleva

Musím ale přiznat, že když u mě doktoři cukrovku odhalili, byla to trochu úleva. Bylo jasné, na čem jsem. Po měsících nevolností jsem doufal, že se mi pod jejich dohledem konečně uleví.
Pak přišlo několik méně příjemných, někdy i humorných chvil. To když mě lékaři učili, jak si mám píchat inzulin. Vysvětlovali mi kdy a kam. Za jejich dozoru jsem se inzulin učil sám aplikovat. Nejvtipnější bylo, když jsem si ho sám píchal na zadek. Byl u toho nejen doktor, ale i několik sestřiček… Vzpomínám si také, jak jsem se bál bolesti. Zbytečně.

Na pár týdnů jsem se uzavřel

Následující měsíc jsem si zvykal na realitu života s cukrovkou. Hlava mi praskala z množství nových informací, dostal jsem k prostudování rovnou tři knížky. Zvykal jsem si na to, co si můžu dovolit a co ne, sledoval jsem se. Na pár týdnů jsem se uzavřel. Ne snad, že bych neměl na kamarády náladu, ale proto, že jsem se učil s cukrovkou žít. Každopádně jsem byl rád, že je mi výrazně lépe než před kolapsem.

Měsíc jsem nikam nechodil

Kamarádům jsem ze srandy vzkázal, že nemůžu pít alkohol, takže mají řidiče z párty jistého. To se však zatím nekoná. Jednak ještě nemám řidičák, ale hlavně odcházím, když ostatní už nějakou chvíli pijí a já jsem střízlivý, takže jsme každý na jiném levelu.
Zvykat si musím také na reakce okolí. Někteří lidé spustí řeči o chudáčkovi. Těm hned vysvětluji, že se tak fakt necítím. Většinou ale neví, jak reagovat. Stejně jako já do té doby neznali nikoho s cukrovkou. Mezi kamarády mám i řadu takových, které děsí, když si jdu dát inzulin. Otáčejí se, nechtějí vidět píchání.

Necítím se ukřivděně

Pro mě je to ale samozřejmá součást života. Stejně jako na samotné píchání inzulinu jsem si musel zvykat na sledování hladiny cukru v krvi, dodržování pitného režimu, pravidelnou životosprávu, i na to, abych u sebe měl vždycky něco na doplnění cukru, když někam jdu. Neustále si zapisuju hodnoty, každé dva měsíce chodím k doktorovi. Ten zkontroluje můj stav, předepíše, co potřebuji, poradí.
Nějaké komplikace mě zřejmě ale čekají, až budu po škole hledat práci. Myslím, že se někteří zaměstnavatelé, kteří o nemoci nic neví, mohou obávat přijmout kuchaře s cukrovkou. Musel jsem se naučit zásadně změnit svůj režim. Naučil. Jsem pořád rád, že to není nic horšího. Necítím se nijak ukřivděně vůči ostatním. Každý máme přeci něco.

Vít Exner (redakčně zkráceno a upraveno)

(Fotografie použitá u článku je pouze ilustrační)

1144

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný