Příběh: “Nejdřív kamarád, potom já”

Zvýšenou hladinu cukru před rokem na patnáctileté prohlídce a po několika odběrech krve diagnostikovali diabetes mellitus. Upřímně, když mi v nemocnici oznámili, že mám cukrovku, přišlo mi to strašně komické a musel jsem se smát. Mému velice dobrému kamarádovi diagnostikovali cukrovku asi o dva tři měsíce přede mnou. Spolu jsme tak různě vtipkovali právě o cukrovce, že bych si nikdy v životě nemohl píchat inzulin a podobně. Takže paradoxně jsem se nemohl dočkat, až mu to oznámím, že v tom jedeme spolu.
Naštěstí pro mě byla u mě cukrovka zachycena zavčas bez jakýkoliv příznaků. A díky právě mému kamarádovi jsem o ní něco málo věděl. Znal jsem tedy, co mě čeká – nový stravovací režim, jiný životní styl.

UČIL JSEM SE SNÍDAT

Určitě mi hodně pomohli jak velice milé sestřičky, tak i můj doktor, kterého znám už od malička díky problémům se štítnou žlázou. Ale asi nejhorší z toho všeho pro mě bylo snídání. Moje první jídlo dne do té doby většinou bylo až někdy po poledni, a najednou pravidelně jíst – snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře a druhá večeře? Z toho se mi opravdu zamotala hlava, s takovým kvantem jídla jsem měl ze začátku problém, ale člověk se hodně rychle navykne.
Asi největší hrůzu z toho měli rodiče, pochopitelně. Kdyby mému dítěti diagnostikovali cukrovku, nebo cokoliv jiného, tak bych to prožíval stejně jako oni. Hodně mi pomohli, hlavně ze začátku a za to jim strašně moc děkuji, a to i všem ostatním, kteří mě v začátcích podrželi.

PŘIPADAL JSEM SI VÝJIMEČNÝ

Přístup spolužáků, kamarádu a ostatních vrstevníků byl obvykle stejný: „…jéé, chudáčku. Je mi to strašně líto…“, „A to si jako teď pícháš ten inzulin? Nebolí to?“ a podobně. Na chvíli jsem si vlastně připadal strašně slavný a tak nějak výjimečný, rozdílný od ostatních, a abych byl upřímný, tak mi to vůbec nevadilo. 
Musím zaklepat, že jsem se naštěstí nesetkal s ještě žádnou vážnou hypoglykemií. Ano, jednou se mi podařilo píchnout si inzulin a po jednom soustu prohlásit, že mi je blbě. A to pak bylo těžké do sebe dostat aspoň nějaký ten cukr…
Asi po třech měsících od diagnostikování cukrovky jsem odjel do lázní, kde mi následně začali hodně rychle stoupat „glymči“. Jelikož jsem měl cukrovku zachycenou brzo, tak stále mi ještě produkovala dostatek inzulinu a vlastně jsem si nepíchal ani dětské dávky. A rázem se mé ukázkové hodnoty přeměnily na velice vysoké hodnoty, se kterýma by se asi nikdo nechtěl chlubit. Já jakožto „nováček“ jsem nevěděl, co dělat, a dodnes nevím, proč tehdejší doktor v lázních nijak nezareagoval. A tak jsem vlastně žil skoro měsíc s hodnotami s průměrem přes 20 mmol/l. Naštěstí to dobře dopadlo a můj doktor mě opět dal zpátky dohromady.

Jan Stuška

2330

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný