Příběh Martiny Balušíkové, která se nevzdává: Proč synovi vděčí za svůj život?

Martina Balušíková je sympatická máma ze Slovenska, která vychovává dvě děti a na Instagramu ji najdete jako DiaBambulku. Hned v úvodu svého profilu říká, že cukrovka není pohádkou, ale spíš jízdou na ruském kole. Proč? To se dozvíte hned o pár řádků dál!

Mladá maminka vychovává dvouletého syna s diabetem: “Svou cestu sdílím s ostatními, je to moje terapie. Nikdo pro mě není větší hrdina, než můj syn.”

Frázi, že zdraví je nejdůležitější, oceníte nejvíce právě ve chvíli, když máte dítě. Pro Terezu jsou sociální sítě terapie, jak se s diagnózou ...

Svou cestu jste se rozhodla sdílet na sociálních sítích. Co Vás k tomu vedlo?

To byl pro mě obrovský výstup z komfortní zóny! Vlastně jsem ze začátku s nikým svůj diabetes sdílet nechtěla. Situace byla ale taková, že čím dál víc se přidávaly komplikace a lidé o tomto vědí velmi málo. Myslí si, že cukrovka je onemocnění, které zkrátka není vidět. A mít ho je vlastně v pohodě. Není. Tak jsem se snažila lidi vyvést z omylu. Chtěla jsem lidem ukázat, o čem ta cukrovka opravdu je. Neustálé monitorování, kontrolování, píchání si jehel, výměna inzulínu. Mluvím například i o tom, co vše obnáší inzulinová pumpa.

Necítím hypoglykémie a už dvakrát pro mě přijela záchranka. Zachraňoval mě i můj syn, to už bylo vážně na hraně.

Chtěla jsem lidem ukázat, jak mohou diabetikům pomoci. Není to o tom, že si nesmím dát sušenku. Ukazuji jim své soukromí. Učím, jak dávat první pomoc diabetikovi, co to znamená, když se chová podle druhých zvláštně. Že to nemusí být kvůli tomu, že na vás nemá náladu, ale může mít hypoglykémii.

Říkáte, že cukrovka je jako jízda na ruském kole. Jaký byl Váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Ano, stále to tvrdím! Když se mě lékař ptá, jak se mám, říkám, že jako sinusoida. Jednou jste nahoře, podruhé dole. Nejhorší zážitek byl, když mě musel zachraňovat můj tehdy devítiletý syn. Přišel domů z návštěvy a našel mě doma úplně nehybnou. Dostala jsem k tomu ještě záchvat tetanie (zvýšená nervosvalová dráždivost, pozn. redakce), takže se mi hýbaly jen oči. Tak jsem mu ukazovala, co má dělat, jak mi může pomoct. Dostala jsem hypoglykemický šok s tetanickým záchvatem naráz, a manžel byl tou dobou zrovna v práci. Doma dvě malé děti, pět a devět let, které nevěděly, co se mnou. Rychle se volala záchranka, syn mi píchnul glukagon (produkují ho alfa buňky slinivky břišní, působí proti účinkům inzulinu, čímž udržuje hladinu glykémie v normě, pozn. redakce), mezitím mi rychle přiběhli na pomoc sousedé. Někdo z nich mi natíral ústa medem, nevím kdo. Až záchranáři mi pomohli, abych se konečně pohnula.

Je to zážitek, na který nikdy v životě já, ani můj syn, nezapomeneme. Vděčím mu za život.

Stalo se to bohužel i podruhé, a to na dětském hřišti. To je tak, když si žena diabetička myslí, že stihne všechno, a hraje si na superženu. Uklízela jsem, starala se o děti, lítala od jednoho k druhému. A cukr klesal. Na pískovišti mezi dětmi jsem odpadla. Lidé kolem měli hloupé poznámky a mysleli si, že jsem opilá. Byl ze mě cítit aceton. Moje děti ale věděly, o co se jedná. Až potom okolí přivolalo záchranku.

Mezi nejkrásnějšími zážitky si drží prim moje děti. I navzdory cukrovce jsem porodila dvě zdravé. Nic se nevyrovná pocitu, když jsem je dostala poprvé do ruky. A benefitem byla strava v porodnici! Jako diabetička mám více zeleniny a ovoce, to jiní nemají. To vůbec nebylo špatné! Výhoda těchto diet je, že mám stravu v nemocnicích prostě lepší.

S cukrovkou bojujete už 16 let. Co Vás za tu dobu naučila?

Naučila jsem se pravidelně jíst, to jsem předtím nedělala. Nesnídala jsem. Naučila jsem se jíst kvalitněji. Být disciplinovaná, dbát na pravidelnost. Naučila jsem se pokoře a vděčnosti za každý nový den. Život není procházka růžovou zahradu, ale musíme si vážit toho, co máme.

Pořád říkám, že si málo vážíme zdraví. A někdy až ve chvíli, kdy o něj přijdeme.

Děti jsou obrovský dar, kterého si občas také neumíme vážit. Je třeba si každý jeden den vážit každé maličkosti, která nám přijde do života.

Velký rozhovor s Kateřinou Fortelkovou o studiu ve Francii, festivalech i běžných starostech diabetika: “Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Jednou to zvládneš.”

Podle Kateřiny u nás ještě chybí mnoho informací, jak cukrovku opravdu zvládnout. K osvětě se snaží přispívat na svém profilu. Kateřinu ...

V čem Vás cukrovka posílila?

Udělala ze mě ještě většího bojovníka, než jsem byla. Naučila mě, že se nemám vzdávat. Je nutné bojovat. V České republice máte senzory na měření glukózy, na Slovensku nebyly. Tady jsou až od ledna. Bojovala jsem s hypoglykémií bez senzorů, velký boj.

Je něco, co Vám cukrovka vzala?

To je těžká otázka. Vlastně přemýšlím, co na to odpovědět. Vzala mi takový ten bezstarostný život. Neřešila jsem nic, kdy spím, co jím, jakou mám fyzickou aktivitu. Teď musím řešit všechno. Co jím, jaký mám pohyb, kam jdu, jak dlouho budu spát. Takže tu bezstarostnost. Tu mi cukrovka sebrala.

Povíte našim čtenářům, jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo?

Tady se nezapře, že jsem Slovenka! Stále to jsou brynzové halušky se slaninou. Ty musí být, to je to pravé ořechové. Tomu nikdy neodolám.

Je něco, co byste vzkázala těm, kteří s cukrovkou nově bojují?

Aby se ptali. Čím víc se budou ptát, tím víc se dozví. Aby to nebrali na lehkou váhu, protože to není onemocnění na rok, dva, tři. Bude trvat celý život, pokud jde o diabetes I. typu. Vytrvat, být disciplinovaní, starat se o své zdraví. Přemýšlet o svém těle pozitivně. Dělat vše pro to, aby se člověk cítil fyzicky i psychicky lépe. Lékaři si nevymýšlejí hlouposti, aby nám uškodili. Jim je přece jedno, jestli glykémii máte pět nebo třináct. Když lžu doktorovi, škodím hlavně sama sobě. To si lidé často neuvědomují a své hodnoty na kontrolách zkreslují.

Mějte co nejvíce senzorů, abyste se nedostali do stavu, v jakém jsem byla já, že necítíte hypoglykémii. Já jsem se do toho stavu dostala vlastně omylem. Chtěli jsme děti, načež mi bylo řečeno, že musím mít velmi nízké hodnoty. Já nevěděla, kolik to je. A moje tělo si na nízké hodnoty dlouhodobě zvyklo. Mělo to být mezi 5,3 – 8, ale moje tělo bylo v režimu 2,5 – 3 úplně běžně. A proto na to už čtrnáct roků nereaguje vůbec. Kdybych to věděla, možná ty záchranky ani nemusely být.

Foto: všechny fotografie jsou užity s výslovným svolením Martiny Balušíkové

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Martinou Balušíkovou

1380