Příběh: Byla jsem odpůrcem senzorů

Bylo mi čtrnáct let a cukrovka si se mnou zkrátka dělala, co chtěla a na mně nebrala ohledy. Doktorka mi vyhrožovala senzorem nebo dokonce hospitalizací v nemocnici. Chtěla jsem to do příští kontroly zlepšit, ale netušila jsem jak. Nakonec můj problém vyřešil sled událostí za mě.

Ozdravný týden v nemocnici

r

Byla zima a já se zrovna vracela z doučování, když mi táta v autě oznámil, že musím do nemocnice. Nebyla jsem z toho vyděšená nebo otřesená. Spíš mě to tak trošku obtěžovalo, protože se blížily přijímací zkoušky na střední školy a já nutně potřebovala chodit na přípravku. Každopádně jsem si sbalila batůžek a vyrazila do nemocnice.

Na diabetologii mi přiřadili pokoj číslo 6 a tím začal můj ozdravný týden. Měla jsem v plánu se svědomitě učit, ale bylo to stejné, jako když v září nastupujete do školy s tím, že „tenhle rok se budete učit“. A pak máte před testem a neumíte vůbec nic. Ale to odbočuji někam úplně jinam.

Jedné z doktorek se nakonec podařilo mě přesvědčit o funkčnosti senzoru, a tak jsem z nemocnice odcházela s vědomím, že se prostě překonám a nechám si senzor nastřelit.

Nechtěla jsem, aby se lidé vyptávali

Uplynul měsíc a já se stále měřila svým glukometrem. Senzory byly nedostatkovým zbožím a můj glykovaný hemoglobin příliš neklesal. Tohle dlouhé čekání vám zkrátím vysvětlením, proč jsem byla takovým odpůrcem senzorů. Vadilo mi, že na mně hned každý uvidí, že mám diabetes a bude se vyptávat. A my diabetici známe ty reakce typu: „Chudáčku, to je strašný“ nebo „Moje babička má taky cukrovku“. Pak prostě nevíte, co je horší. Jestli litování nebo sáhodlouhé vysvětlování o diabetu. Ale především mě odstrašoval pocit, že budu muset mít neustále něco na sobě. Představovala jsem si to stejně, jako když nemůžete z ruky sundat náramek, protože se vám na něm udělal uzel a vy si připadáte beznadějně a máte pocit, že vám překáží ve všem, co děláte.

Ale hned při prvním nastřelení senzoru jsem byla vyvedena z omylu. Sestra mi řekla, že si ho hned napoprvé nastřelím sama, což mě trošičku vyděsilo, protože když jsem se dívala na návod k aplikaci, vypadalo to hrozně složitě. Každopádně jsem nestačila napočítat ani do tří a senzor byl připravený k použití. Na poprvé jsem se bála, a abych byla upřímná, i na podruhé, a tak mi sestřička pomohla. Vážně to nebolelo. Jehlička je totiž malá a na aplikátoru je pružinka, která vám po stisknutí senzor vlastně vtlačí do kůže, což je praktické a bezbolestné.

Teď už se bez něj cítím jak bez ruky

Prvně jsem byla ze svých hodnot opravdu vyděšená. Moje grafy na čtečce připomínaly Vysoké Tatry a já si připadala, jako bych vlastně celé čtyři roky, co diabetes mám, dělala vše jen špatně. Ovšem někdy se mi hodnoty zdály tak neskutečné, že jsem si glykemii přeměřovala častěji. Pochopila jsem, že při vysoké glykemii se mi hodnoty liší i o 4 mmol/l a naopak při hypoglykemiích je mám většinou vyšší, než ukazuje senzor. Ze začátku mě to rozčilovalo, a tak jsem si nejednou řekla, že nemá smysl senzor mít. Jenomže už po prvním měsíci jsem si na něj zvykla natolik, že po jednom dni co mi senzor nefungoval, jsem si připadala jako bez ruky. Zdálo se mi, že vůbec nemám kontrolu a měření z prstů mě obtěžovalo.

A tak jsem u senzoru zůstala. Hodnoty glykemie se mi sice pořád ještě hodně mění, ale rozhodně mám lepší noční glykemie. Také reakce okolí mě hodně překvapila, protože na senzor se většinou nikdo nevyptává. Samozřejmě že mám někdy chuť si ho vyndat a zahodit do nejbližšího koše, když mi například přestane už po týdnu fungovat nebo se mi odlepuje tejp, ale i přes všechny jeho nevýhody už ho prostě potřebuji.

Adéla Hauzerová

1826

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný