Přeplaval La Manche s diabetem za 12 hodin. Zhubl při tom 7 kg.

Ve 12:30 se odráží od anglického břehu a dělá první tempo na cestě za svým snem. V doprovodných lodích vyrážejí i trenér, lékař a další členové týmu. „Po první hodině je mi trochu zima, voda má teplotu kolem 15 °C, ale jinak se cítím v pořádku. Nechávám si zkontrolovat glykemii, ale dělá mi potíže dostat krev na testovací proužek, a každou minutou prodlení se dostávám mimo svůj kurz. Voda je neustále v pohybu,“ popisuje své první pocity Scott Coleman.

Je téměř nemožné dostat z prochladlých prstů kapku krve

Další dvě hodiny probíhají bez komplikací. Až po čtvrté hodině vzniká skutečný problém z chladu: „Nemůžeme dostat z mých prstů žádnou krev. Kapitán dokonce navrhuje, že mi jeden z prstů uřízne, aby se dostal ke krvi! Čím déle se snažíme, tím je mi větší zima. Nemohu úplně narovnat ruce, přesto pokračuji.“ Po šesté hodině přichází první slabost. „Nevím, jestli je to únavou nebo nízkou hladinou cukru, nebo obojím. Lékař mi dává do nohy injekci. Vůbec vpich necítím, ale pomáhá to.“ Po sedmi hodinách musí doprovodný tým rozehřívat Scottu Colemanovi ruku teplou vodou, jinak se glykemii změřit nedaří. Po kontrole si Scott zbytek teplé vody lije na hlavu a plave dál.

“Mám pocit, že plavu uprostřed ničeho.”

Ve 20:30 padá tma. „Mám pocit, že plavu uprostřed ničeho. Volám na loď a odpovídají mi, že vidí Francii. Myslím si, že lžou. Plavu dál a pravou ruku už vůbec necítím. Vidím zářící věci ve vodě kolem mě. Myslím, že mám halucinace, ale o tom raději nikomu neříkám.“ Posledních pár hodin vnímá Scott Coleman průběh cesty rozostřeně. Vzpomíná si však na okamžik, kdy poprvé zahlédne paprsek světla z majáku ve francouzském mysu Gris-Nez, cílovém místě. „Po deseti a půl hodině cesty na mě kapitán volá, že musím zrychlit. Jsme dva a půl kilometru od břehu a za 30 minut končí příliv. Nevím, jestli to stihnu. Paprsek majáku vnímám všude okolo mě.“ Po půl hodině však loď sirénou oznamuje, že příliv skončil. Scott přemýšlí o tom, že jiný plavec, který nestihl příliv, musel plavat další tři hodiny. Na to není psychicky připravený. „Kapitán na mě volá, že už tam skoro jsem a že mohu plavat na zádech. Odpovídám mu, že další tři hodiny plavat nebudu. Je tma, zima
a cítím se sklíčeně, přesto stále plavu dál.

Na břehu se mu podaří postavit až napodruhé

Pak už ale vidím šedý obrys břehů a tým na lodi začíná odpočítávat vzdálenost. 1000 yardů, 500, 200, 100, 50…“ Když Scott narazí na břeh, podaří se mu postavit až na podruhé. Vyjde z příboje a zhroutí se. Přítel z týmu mu znovu pomáhá vstát. „Vyhrknou mi slzy do očí. Mám za sebou tolik práce, tolik dnů příprav, tolik bolesti. Konečně jsem dosáhl svého cíle!“

Scott Coleman doplaval 24 minut po půlnoci v celkovém čase 11 hodin a 54 minut. Během své cesty zhubl necelých sedm kilogramů. Na svůj výkon je právem hrdý. Když však mluví o dlouhodobé přípravě, cukrovku vůbec nezmiňuje, jako by vůbec nebyla důležitá. „Myslím si, že neexistuje nic, co bych nemohl dělat, protože jsem diabetik. Necítím se vůbec omezený. Je jen potřeba se s tím vypořádat,“ vysvětluje svůj postoj Coleman. A skutečně se s diabetem vypořádal. Když mu lékaři v 35 letech sdělili diagnózu diabetes 1. typu, řekli mu také, že klíčové prvky léčby jsou inzulin, strava a sport. V té době se již Scott aktivně žádnému sportu nevěnoval, vzpomněl si však na svá studentská léta, která trávil na plaveckých závodech. Po 13 letech proto bez dlouhého rozhodování skočil zpět do bazénu a vrátil se i na závody. Po účasti na mistrovství světa v roce 1994 si však řekl, že by to chtělo větší výzvu a zahleděl se přes kanál La Manche.

Soňa Burgerová

366

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný