Potápěčka Einav Dahan: Pod hladinou se cítím volná
Einav Dahan žije v kibucu v severním Izraeli. Stejně jako jiní diabetici 1. typu, i ona se musela již v dětství přizpůsobit přísným pravidlům diabetického režimu. Našla si však místo, kde se cítí volná – pod hladinou moře.
Einav Dahan (39) zvládá obdivuhodné množství povinností a zálib. Povoláním je výzkumná pracovnice, k tomu vyučuje literaturu, malířství a břišní tanec. Žije s partnerem, se kterým má teprve roční dcerku a vychovává také dva starší syny z předchozího vztahu partnera.
Vím, že potápění je jedním z tvých největších koníčků. Zajímalo by mě, proč tě oslovil zrovna tento sport?
Je pravda, že potápění se stalo mou velkou láskou. Oblíbila jsem si hlavně volné neboli nádechové potápění, které spočívá v tom, že zadržím dech a potápím se do hlubin moře. Na tomto sportu mě okouzlil nejen nádherně barevný svět pod hladinou, ale potápění mi nabízí také prostor pro uklidnění a meditaci, protože pod hladinou se cítím volná.
Jak to jako diabetička zvládáš?
Vyžaduje to důkladnou přípravu před samotným ponorem a důležitá je také neustálá bdělost pod vodou. Jedno z největších nebezpečí je pro mě neustálé riziko hypoglykemie, se kterým se musím často potýkat. Proto si před ponorem spouštím do vody kotvu s bójkou, na kterou připevním tekutou glukózu. Pokud náhodou nemám k dispozici kotvu s bójkou, schovávám si lahvičku s glukózou do vlasů. Při velmi hlubokých ponorech navíc raději odpojuji inzulinovou pumpu a přecházím na inzulinová pera. Hodně mi pomáhá i senzor pro kontinuální monitoraci glukózy. Jednou jsem dokonce zabalila přijímač senzoru do plastového sáčku a připnula ho na bójku. Je ale pravda, že takové nakládání se senzorem rozhodně výrobce nedoporučuje a může dojít k jeho poškození. Dříve, když jsem ještě senzor neměla, jsem často musela trénink přerušit, jít si na pláž zkontrolovat glykemii a pak zase v tréninku pokračovat.
Stalo se ti někdy, že ses i přes tuto důkladnou přípravu a pečlivou kontrolu dostala kvůli špatné glykemii do úzkých?
Jednou se mi stalo, že jsem hypoglykemii na sobě necítila – byla to velmi náročná situace, protože moře bylo tehdy hodně rozbouřené a já už byla zesláblá a zmatená. Naštěstí mě partner odtáhl na velkou skálu, pomohl mi z vody a postaral se o mě. Musím říct, že právě můj partner je mi velkou oporou během potápění. Často jdeme pod vodu spolu a jeden druhého jistíme pod hladinou. Často už také on sám rozpozná, jestli náhodou nemám hypoglykemii.
Kolik ti vlastně bylo let, když ti diabetes diagnostikovali?
Bylo mi 12 a bylo to hned po válce v Perském zálivu. Pamatuji si, jak jsme společně s celou rodinou museli uprostřed noci běžet do úkrytu a nasadit si plynové masky na ochranu před možným použitím chemických zbraní. Dodnes věřím, že stres a napětí, které jsem tehdy zažila, mohly být spouštěčem mého diabetu. Jak na tuto diagnózu reagovali tví rodiče a rodina? Moji rodiče si samozřejmě všimli, že hodně piju a zdálo se jim to divné. Tak mě vzali do nemocnice na testy, které ukázaly, že mám vysokou glykemii – přes 40 mmol/l. Vzpomínám si, jak si nás tehdy lékař zavolal. Sám už věděl, že mám diabetes, ale nebyl si jistý, jak to mně a mé rodině vhodně vysvětlit. Pamatuji si také znepokojenou tvář mé matky, lítostivý pláč dvou zdravotních sestřiček a na celkově zmatenou atmosféru. Nakonec jsem šla do Haify, největšího města v naší oblasti, kde mě hospitalizovali. Lékařský personál mě pak učil základům self-monitoringu. Moje rodina se po celou dobu snažila zachovat si optimismus a především neplakat v mé přítomnosti.
A jak jsi změnu ve svém životě prožívala ty sama?
Vyrovnávala jsem se s tím postupně. I nadále jsem se snažila cítit volně a nezávisle, tedy nemít pocit, že jsem nemocný člověk. Naopak jsem se učila vnímat diabetes jako můj osobní stav, který se za pomoci potřebných diagnostických pomůcek dá zvládnout. Ve svých 12 letech jsem se tedy snažila převzít plnou zodpovědnost za sebe i své chování, mluvit svobodně o cukrovce a zároveň si neodpírat různé výlety či oslavy. Navíc se kolem mě semkla celá má rodina, která mě ze všech sil podporovala.
Měla jsi ve svém okolí někoho se stejnou diagnózou, kdo by tě podpořil?
Tehdy ne, s dalšími diabetiky 1. typu jsem se setkala až ve svých 20 letech. Když jsem na počátku devadesátých let onemocněla, k vědomostem o diabetu nebyl tak snadný přístup, jako je tomu dnes. Znalosti o diabetu jsem získávala čtením odborných lékařských článků. Ani zdravotnické pomůcky nebyly zdaleka na dnešní úrovni. Léčila jsem se za pomoci inzulinových injekcí a inzulinu vyrobeného z prasečích slinivek.
Teď už se ovšem situace zlepšila, nebo ne? Jaké je to žít s diabetem 1. typu v Izraeli dnes?
Rozhodně je to lepší. Dostupnost znalostí o diabetu je v Izraeli na vysoké úrovni. Také veřejnost má určité povědomí o tomto onemocnění a pro samotné pacienty jsou k dispozici různé podpůrné skupiny, on-line fóra a další pacientské aktivity. Ani v oblasti nových technologií a dostupnosti kompenzačních pomůcek Izrael rozhodně nezaostává. Velká pozornost se u nás věnuje zejména dětem s diabetem – nově mají například žáci na základních školách možnost poradit se o své léčbě se školní zdravotní sestřičkou. Zlepšit by se mohla naopak péče o dospělé diabetiky a také financování léčby i léčebných institucí, aby pacienti nemuseli kvůli léčbě diabetu dojíždět do vzdálenějších velkých měst.
Musíte doplácet například za inzulin či kompenzační pomůcky?
Můj poskytovatel zdravotní péče mi přispívá na léčbu diabetu, ale rozhodně nehradí 100 % všech nákladů. Navíc je z mé strany potřeba velká míra asertivity a odhodlání, abych docílila schválení každé kompenzační pomůcky. Postupně se situace zlepšuje, nyní mají například děti do 18 let, těhotné ženy či pacienti, kteří mají problém rozpoznat hypoglykemii, možnost získat senzor pro kontinuální monitorování glykemie. Před dvěma lety bylo navíc na léčbu vynaloženo dost státních peněz a já tak už nemusím platit například za inzulinovou pumpu nebo za přijímač k senzoru. Ostatní věci ale stojí i nadále spoustu peněz, i když stát přispívá na léčbu asi 50 dolarů měsíčně.
Jsi členkou nějakého pacientského sdružení nebo se sama zapojuješ do organizace aktivit pro diabetiky?
Asociace sdružující děti s diabetem mi v Izraeli pomohla publikovat knihu pro děti, která se snaží hravou formou vysvětlit, co je to diabetes. Hlavní postavou knihy je slon, který se učí žít s cukrovkou a zažívá různá dobrodružství. Asociace sdružující dospělé pacienty s diabetem bohužel v současnosti není v Izraeli příliš aktivní. Ovšem ještě před několika lety jsem pravidelně jezdila na dětské diatábory jako jedna z vedoucích.
Před nedávnem se ti narodila dcerka, moc gratuluji! S partnerem máte tedy již tři děti. Máš pocit, že jsi měla o těhotenství s diabetem dostatek informací?
Děkuji. Pravda je taková, že mám sice, jak sama uvádím, tři děti, ovšem dva starší synové jsou děti mého partnera z dřívějšího vztahu. Takže mám sama zkušenost pouze s jedním těhotenstvím. Myslím si, že v Izraeli není mnoho lékařů, kteří by měli zkušenosti s těhotnými diabetičkami 1. typu. Já sama jsem poměrně dlouho hledala lékaře s těmito znalostmi. Musela jsem často znovu a znovu v různých nemocnicích lékařům vysvětlovat, že je velký rozdíl mezi těhotenskou cukrovkou a těhotnou diabetičkou 1. typu. Během porodu mi byl velkou oporou můj partner, který pečlivě hlídal mou hladinu glukózy v krvi. I přes všechny obtíže musím říci, že mateřství je krásné a zcela naplňující a velmi ráda bych jej znovu prožila.
Mgr. Kamila Leciánová
561
Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno
Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný