Porušování dia režimu: “Vím, co bych měl dělat, ale…”

Děti a hlavně dospívající jsou „experty“ na porušování diabetického režimu. Každý k tomu má svůj důvod nebo důvody, o kterých někdy ví, jindy si je neuvědomuje.

Rodiče někdy nemoc dítěte nepřijmou

U malých dětí se většinou starají o režim rodiče. Naprostá většina z nich své děti miluje a snaží se, aby jejich dítě žilo pokud možno plnohodnotným životem a zůstalo co nejdéle v rámci možností v pořádku. Obvykle se jim to i daří. Co jim ale může v úspěšné léčbě bránit, jsou nadměrné úzkosti a strach o dítě. Úzkost rodiče nutí, aby děti kontrolovali příliš často, avšak pocity viny jim nedovolí nastavit dítěti jasná pravidla a důsledně vyžadovat jejich dodržování. Vyčerpáni náročnou a každodenní péčí o nemocné dítě si ani neuvědomí, jak důležité je doplňovat si vlastní energii aktivitami mimo rodinu.
Pokud rodiče u malých dětí vynechávají dávky inzulinu, nedostatečně řeší jídlo nebo málo měří glykemie, může to být dáno tím, že nemoc svého dítěte nepřijali a tím pádem vytěsnili vážnost situace pro tuto chvíli i do budoucna. Mohou za tím být také partnerské problémy, nedostatek podpory v širší rodině nebo nižší intelekt. Všechny tyto skutečnosti ztěžují možnost pochopit, přijmout, nastavit a dodržovat režimová opatření u dítěte.

Děti překvapojí zkušenými fintami

Malé děti jsou velmi vynalézavé a dokážou vymyslet až překvapivé strategie, jak „obalamutit“ režim i rodiče a vymoci si např. sladkosti navíc. Když odmítají jídlo, tělo zareaguje hypoglykemií, a ony vědí, že sladké dostat musí. Toto chování několikrát zopakují, tím si ověří jeho funkčnost a problém je na světě. Některá dětská těla k tomu umí vypěstovat i sofistikovanější postupy v podobě dávení nebo zvracení jídla, které jim nechutná.
Občas stačí i mnohem jednodušší postup: jedí tak pomalu a dlouho, až předem aplikovaný inzulin vyvolá hypoglykemii z nedostatku včas dodaných sacharidů. Zoufalí rodiče pak „cpou“ do dítěte sladké a na nedojedený oběd znovu nedojde.
I pro některé rodiče dětí bez diabetu je obtížné nastavovat doma pravidla a dbát na jejich dodržování, avšak rodiče dítěte s diabetem to mají ještě těžší. Hypoglykemie totiž představuje hrozbu a nemoc je ostrý nástroj manipulace.

Dospívající potřebují, aby jim někdo naslouchal

Dospívání s sebou přináší hledání svého místa ve světě, mezi vrstevníky a v rodině, hledání vlastní identity – kdo jsem a jak se postavím vůči sobě a světu. Tento proces je onemocněním, jako je diabetes, výrazně ztížen. Někteří diabetici projdou tímto obdobím svého života velmi dobře a zůstanou poměrně dobře kompenzovaní a hlavně režimově disciplinovaní. To jsou většinou ti, kteří mají přiměřenou podporu od své rodiny a kamarádů a od dětství průběžně dostávají čím dál větší míru zodpovědnosti za selfmonitoring. Nejsou tedy ponecháni o samotě, ale ani nejsou nadměrně kontrolováni nebo zahrnováni pozorností. Významný podíl na tom, jak dospívání s diabetem proběhne, má i povaha dítěte a situace v rodině – vzájemná rodičovská podpora, spolupráce a důslednost v přístupu.
O strategiích adolescentů, jak oklamat diabetický režim, rodiče i lékaře, se ví mnoho. Důležité ale je zamyslet se nad tím, co dospívající diabetik svým chováním sděluje. Možná touží po větší ozornosti, nebo naopak svobodě. Možná ho trápí rodičovské konflikty, nebo hledá cestu, jak se zařadit mezi zdravé vrstevníky. Možná hledá způsob, jak by se vyrovnal s omezující chronickou nemocí a snaží se najít cestu, jak si režim zjednodušit, odpočinout si od něj, nebo se pokouší nemoc přelstít. Ve všech těchto i dalších případech především adolescenti potřebují, aby jim dospělí naslouchali, aby se jich ptali, co je trápí, a brali jejich starosti vážně. Pokud dospívající o svých starostech se svými blízkými nechce nebo nemůže mluvit, může pomoci zkontaktovat ho s jeho důvěrným učitelem, trenérem, kamarádem, nebo případně s nezávislým psychologem.

Dospělí si své chyby lépe uvědomují

I mnoho dospělých diabetiků nedodržuje nebo narušuje režimová opatření, ať už se týkají jídla, selfmonitoringu nebo samostatné úpravy léčby. I když si své nešvary často uvědomují a mluví o nich, současně také mluví o tom, že jim režim dodržovat nejde, nemají na to čas, a stejně to nemá smysl atd. Dospělého diabetika je mnohdy obtížnější přivést ke změně než dítě, protože dospělý si snáze najde argumenty: přetížení, nedostatek času atd.
Pokud si diabetik své chyby neuvědomuje, nebo s nimi nedokáže pracovat, může se u něj jednat i o duševní poruchu, například úzkost nebo depresi. Na tu je v rámci řešení situace potřeba pomyslet a při podezření na ni kontaktovat psychologa nebo psychiatra.
Dospělým pacientům může k dodržování režimu pomoci správná motivace. Je důležité, aby si uvědomili, že se cítí fyzicky i psychicky lépe, když mají nemoc pod kontrolou, že o ně jejich blízcí nemusí mít strach, nemusí je kontrolovat a chovat se k nim někdy tím pádem jako k dětem. Důležité jsou i dlouhodobé motivace – plnění své role v rodině, plnohodnotné působení v zaměstnání, možnost zabývat se svými oblíbenými aktivitami, plnění svých snů nebo prožívání příjemných okamžiků bez nadměrného strachu z komplikací.

Nevhodné chování se velmi rychle fixuje

Pokud si rodiče všimnou narušeného chování dítěte nebo dospívajícího, je důležité nenechat jej tyto projevy dlouho opakovat a tím je fixovat. Je možné s dítětem otevřeně promluvit např. v tom smyslu, že chápeme, že by raději jedlo sladkosti než oběd, že by se nejraději několik dní vůbec neměřilo atd., ale v zájmu jeho zdraví to nemůžeme dovolit. Je potřeba vysvětlovat stručně, jasně a přiměřeně věku. Dále je výhodné spolu s dítětem hledat cesty, jak své potřeby může naplnit tehdy, když je to možné. Složitější situace může pomoci řešit diabetolog, který by o každém vážnějším chování tohoto druhu měl být při kontrolách informován. Se zafixovanými potížemi už pomůže spíše odborník – psycholog, ideálně ten, který provozuje rodinnou terapii. Ta je totiž často překvapivě rychlým a efektivním řešením nejen nastalé situace, ale může pomoci vzniku podobných stavů předejít i do budoucna.

MUDr. Jana Komorousová, Ph.D.

Lékařka dětské, dorostové i dospělé psychiatrie. Provozuje soukromou praxi v Plzni. Spolupracuje s diabelotogickým centrem 1. LK FN Plzeň. Přednáší pacientům, sestrám i lékařům. Publikuje v odborných i pacientských časopisech.

1094

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný