Optimistická Michaela Franerová pro rodiče diabetiků: “Věřte svým dětem. Jsou to bojovníci.”

Přečtěte si příběh mladé rodiny, která se poměrně čerstvě vyrovnává s diagnózou cukrovky svého syna. Tadeášek je malý bojovník a má to kde okoukat – z Michaeliných slov neucítíte strach, beznaděj ani smutek. Je inspirací, jak se i k těžké životní situaci postavit čelem a vzít si z ní to dobré. Svou cestu sdílí rodina na Instagramu, kde inspiruje, radí a rady čerpá i pro sebe. Michaela sama o sobě říká, že je životním optimistou, což je cítit z každého jejího slova v následujícím rozhovoru. Podívejte se, jak to vypadá, když strach nezvítězí a i s cukrovkou žije rodina dál radostný život plný úsměvů, štěstí a lásky.

Mladá maminka vychovává dvouletého syna s diabetem: “Svou cestu sdílím s ostatními, je to moje terapie. Nikdo pro mě není větší hrdina, než můj syn.”

Frázi, že zdraví je nejdůležitější, oceníte nejvíce právě ve chvíli, když máte dítě. Pro Terezu jsou sociální sítě terapie, jak se s diagnózou ...

Svou rodinnou cestu sdílíte na sociálních sítích pod názvem Žijeme s cukrovkou. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

Ten profil je můj deník. Cesta naší rodiny. Všechny pocity, myšlenky, příhody a fotky mám schované na jednom místě. Můžu se k nim vracet a zpětně se dívat, co všechno jsme za tak krátkou dobu zvládli. Dává mi to sílu nepolevovat a jít dál.  Za dva měsíce vidím ten progres, zlepšení, to jak Tadeášek najednou „dospěl“ a je zodpovědný.

„Jak se podívám na fotku z nemocnice, vidím tam malého bezmocného chlapečka. Teď, když se podívám na poslední příspěvek, je tam to nejšťastnější dítě na světě,” říká Michaela.

Další důvod, proč jsem si založila tento profil, byla moje snaha o psychohygienu, abych se z toho všeho nezbláznila. Musela jsem někde ventilovat emoce, vypsat se. Tu energii a podporu ostatních v takovém množství jsem nečekala. Je dobré si popovídat s někým, kdo má podobné zkušenosti a zážitky. Řekne vám, že vám drží palce, že to bude lepší. Poradí, když nevíte. A já si toho velmi cením a vážím.

Váš syn Tadeášek má diabetes prvního typu, pícháte mu inzulín. Jaké pro Vás bylo dozvědět se, že máte doma malého diabetika?

Nebude to asi žádné překvapení, když řeknu, že to byl šok. Já jsem ani nechápala, co mi doktorka říká. Věděla jsem, co je to cukrovka, ale proč ji má můj malý chlapec? Úplně mi vypnul mozek. V ten okamžik mě ani ve snu nenapadlo, co to všechno bude obnášet.

Co bylo to první, co se Vám honilo hlavou?

Bude to znít divně, ale po šoku přišla úleva. Hlavou se mi prohnala myšlenka: „Jen cukrovka, to zvládneme“. Hned vysvětlím, proč. My jsme neměli žádné tušení, že malý má cukrovku. Nic tomu nenasvědčovalo, ničeho jsme si nevšimli. Jeden den byl plný energie a druhý den mu už nebylo dobře. Říkal, že ho bolí v krku. Doma zrovna řádil Covid-19, který dcerky přinesly ze školky. První myšlenka byla, že už to má taky. Byl bledý, celý den spal, sípal. Nelíbil se mi. Hned jsem volala naší paní doktorce a domluvila jsem si kontrolu ještě ten den. Po obědě se jeho stav nelepšil. Když nás doktorka uviděla, poslala nás do nemocnice. Posléze usoudila, že lepší bude rovnou sanitka, jelikož malý se začal ztrácet. Vůbec jsem nevěděla, co se děje, která bije, na co sanitka? Převezli nás do nemocnice a hned na JIP. Já se tak bála, že mi umře. V ten okamžik se mi hlavou honily ty nejčernější myšlenky a hororové scénáře. To, že má syn cukrovku, byla šokující, ale ne zdrcující zpráva.

Je něco, co byste si přála tehdy vědět?

Já bych si přála rozpoznat ty malé, nenápadné příznaky. To, kdy se začalo něco dít. Kdy mu začalo být špatně. Co bylo spouštěčem. Proč ho to potkalo. Ale u tříletého dítěte je to tak těžké. Samo nic neřekne, a to, že začal více jíst a pít? Myslela jsem si, že poroste. Pořád je v pohybu, tak potřebuje k výdeji velký příjem. Poslední týden, než ho odvezla sanitka, se začal počurávat. Myslela jsem si, že prochladl. Všechny příznaky jsem si dokázala vysvětlit jiným způsobem. Nedokázala jsem je v ten okamžik spojit dohromady.

Co Vám nejvíce pomohlo?

Informace. Musela jsem porozumět synově nemoci, jeho potřebám, tomu, co mám dělat. V nemocnici jsem měla školení. Všichni mi všechno vysvětlovali a ukazovali. Četla jsem knihy. Hlavu jsem měla jako pátrací balón. Byla toho spousta, co jsem se musela za tak krátkou dobu naučit. Já jsem ten typ člověka, co potřebuje hned všechno vědět, zjistit fakta, vytvořit si krizové plány, sepsat si seznam, na všechno se připravit. Je to bláznivé, ale taková já jsem. Nemohla jsem jen tak sedět a truchlit. Ničemu a nikomu bych tak stejně nepomohla. A stejně, být v depresi jsem si nemohla už kvůli dětem dovolit. A v neposlední řadě mi moc pomohl Tadeášek. To, jak byl silný, statečný a odhodlaný. Je to bojovník od samého začátku a já jsem na něj hrdá.

Velký rozhovor s Kateřinou Fortelkovou o studiu ve Francii, festivalech i běžných starostech diabetika: “Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Jednou to zvládneš.”

Podle Kateřiny u nás ještě chybí mnoho informací, jak cukrovku opravdu zvládnout. K osvětě se snaží přispívat na svém profilu. Kateřinu ...

Jak jste novou situaci zvládli jako rodina?

Spojilo nás to. Jsme jeden tým. Všichni si pomáháme a učíme se. Společně děláme chyby a společně se radujeme z úspěchu. Dcerkám (5 let, 4 roky) jsme nejprve museli všechno vysvětlit a odpovědět na milion dětských otázek typu „A proč?“. Teď jsou to velké pomocnice. Babičky a dědečkové jsou také úžasní. Chtějí se všechno naučit, jen aby mohli zase hlídat vnuka, vzít si ho na prázdniny nebo na výlet. To samé i ostatní členové naší početné rodiny. Všichni jsou úžasní.

Čeho jste se nejvíce obávala?

Propuštění z nemocnice. To jsem si poprvé uvědomila, že na všechno budeme sami. Žádný lékař ani sestra, kteří budou po ruce, když nebudu něco vědět, nebo si nebudu jistá. Najednou jsme byli na všechno sami. Ten pocit strachu a obav mě opustil, jak jsme dorazili domů za rodinou. Všichni jsme se objali a byli jsme rádi, že jsme zase spolu. V ten okamžik jsem věděla, že to zvládneme.

„A druhá věc, které jsem se obávala, byla, zda dokážu synovi píchat inzulín. Poprvé se mi klepala ruka. Hlava odmítala a ruku mi vždycky zastavila neviditelná síla,” říká matka malého Tadeáška.

Podle mě je dané, že matka nechce ublížit svému dítěti, chce ho chránit. A teď? Mám do něj bodat jehly? Nemilá představa. Musela jsem změnit myšlení z: „Pokud to UDĚLÁŠ, ublížíš mu,“ na „Pokud to NEUDĚLÁŠ, ublížíš mu.“

Jak Tadeášek cukrovku zvládá? Jak s ním všechno kolem komunikujete? Máte nějaký tip pro ostatní, který Vám funguje?

Tadeáš je můj hrdina, bojovník a parťák. Od začátku, už v nemocnici, spolupracoval. Měla jsem pocit, jako by mi vyrostl před očima. Stal se z něj malý muž. Co se týče jeho onemocnění, je opravdu svědomitý a dá si se vším říct. Všechno mu od začátku vysvětlujeme. Do všeho ho zapojujeme. Je to v první řadě jeho nemoc a on časem převezme odpovědnost sám za sebe. A na to se ho snažíme připravit. My jsme teď jeho průvodci.

Sám si může vzít čidlo a zkontrolovat se (pak nám ho chodí ukazovat a ptá se, jestli má „hypo“), chystá si sám brašničku s inzulinem. Necháváme ho, ať si inzulinové pero vytáhne, nachystá jednotky, vymění jehlu apod. (samozřejmě pod naším dohledem a za naší asistence). Pomáhá mi s vařením a pečením, kdy si povídáme o jídle, co obsahuje sacharidy, co neobsahuje sacharidy, co je zdravé a co má rád. Také spolu vážíme všechny potraviny. Tady v tomto jsme opravdu hodně otevření a hodně na toto téma s dětmi mluvíme a necháváme jim prostor na dotazy, aby si vše vyzkoušely. Myslím si, že pokud bychom se báli my s manželem, nic bychom mu nedovolovali a všechno mu naopak zakazovali, bál by se i Tadeáš, byl by frustrovaný a nespolupracoval by. Prostě by vycítil, že se něco děje, že je něco špatně. A to my nechceme. My jen chceme, aby své onemocnění přijal za součást svého života a uměl s ním plnohodnotně fungovat.

Jaký je Váš oblíbený recept, který by zachutnal i ostatním malým diabetikům? Můžete se o něj s námi podělit?

My milujeme lívance. O víkendu si manžel vždy přivstal a napekl nám jich obrovskou horu. Ty jsme si pak dávali s marmeládou, tvarohem, skořicí, banánem, jablíčkem a někdy i s Nutellou. Teď jsem recept trochu upravila, ale pořád jsou vynikající.

• 2 vejce
• 3 lžíce olivového oleje
• 400 ml mléka bez cukru (může být i normální)
• 10 g Erythritolu
• 150 g špaldové mouky hladké
• 100 g sójové mouky
• 1 lžička prášku do pečiva

Na 100 g lívanců (4 – 5 ks) to vychází 1,3 VJ (pozn. redakce: VJ je uměle zavedený pojem v diabetologii, který usnadňuje diabetikům přemýšlení o jídle a určuje, jak dané jídlo ovlivní glykémii bez ohledu na to, o jaký druh potravin se jedná), k tomu potom tvaroh se skořicí a kousek banánu. Děti mají boule až za ušima.

Co byste vzkázala rodičům, kteří čelí stejné situaci?

Hlavu vzhůru, bude líp! Nejste v tom sami. Věřte svým dětem, jsou to bojovníci a bojovnice a spolu to všechno zvládnete.

Zdroj: autorský rozhovor s Michaelou Franerovou @zijemescukrovkou

Fotografie: soukromý archiv Michaely Franerové, užito se svolením

1541