O dia kabelce

Přestože se diabetické pomůcky za dlouhá léta znatelně zmenšily a i jejich váha se snížila, stejně jich mám plnou kabelu nebo batůžek. No, spočítejme si to: pouzdro s dvěma pery, glukometr, pytlík s kostkovým cukrem, vanilková oplatka, lahvička s vodou. Někdy i namazaná houska, když vím, že si nebudu moci někde něco k snědku koupit. Je toho prostě hodně, co musíme my, diabetici, s sebou mít po ruce.

Malé kabelky letí zpět do skříně

Do kina nebo divadla si ženy berou většinou malou kabelčičku. Taky jsem si tři takové pořídila, ale nikdy jsem je nevyvenčila na žádnou kulturní akci. Nejdřív do nich totiž pokaždé uložím občanku, mobil, peněženku, brýle a lístky a když potom začnu do malé kabelky skládat svou povinnou výbavu diabetika, nějak se tam nevejde. Vše tedy vyndám a nejdřív do kabelky uložím dia výbavu. Pak se mi tam už nevejde ani peněženka, kapesníčky, pouzdro na brýle, případně deštník. Ha, hlavně že tam mám glukometr a inzulin s cukrem a oplatkou…
Po takovém pokusu o vměstnání všech věcí letí malá kabelka vždy zpátky do skříně a vytahuji tu větší. Už je to za ta léta takový rituál. Pokaždé to zkouším, jako kdyby se snad ta kabelčička měla časem roztáhnout. Nebo diabetické náčiní smrsknout.
A pokud někam jedu či jdu přes oběd nebo večeři, a pokud není možné si tam koupit jídlo, musím si zabalit housku s něčím. A ta houska s něčím se do ledasčeho nevejde. Čili zase potřebuji větší zavazadlo.

Na Moravu s kufrem jako do Řecka

A teď si představte, určitě to také znáte, jak se musí diabetik napakovat, když někam jede a přespává tam jen jednu jedinou noc, přitom nemá možnost si cestou zakoupit jídlo.
Když občas jedu přes celou republiku na besedu se čtenáři, většinou si po cestě nestíhám nakoupit zásoby. Vím, že nebudu mít čas si je koupit ani na místě, že už bude zavřeno, až tam dorazím, ráno nebude ještě otevřeno, v hotelu tak brzy ještě nepodávají snídani… Prostě občas s sebou vezu i večeři, druhou večeři, snídani a něco na cestu zpátky. Na Moravu pak jedu se stejným kufrem jako do Řecka.
Takhle jsem přijela po celoodpolední jízdě na Moravu, kde jsem měla přespat v hotelu jeden jediný den. Ráno udělat besedy pro školu a pak hurá zase domů do Čech. Dvakrát jsem přestupovala s kufrem, který přeci jen něco vážil. Při pohledu na něj si lidé mohli myslet, že jsem právě přiletěla z dovolené. Když se podívali na mou tvář barvy tvarohu, muselo jim být jasné, že se od moře určitě nevracím.

Zpátky už pojedu nalehko…

„Jen na jednu noc?“ podivila se recepční, když viděla můj kufr za pultem. Přikývla jsem, přestože to vypadalo, že jsem sbalená na týden. Když jsem se v pokoji vybalovala, těšila jsem se, až sním všechno to jídlo, které jsem s sebou vezla, že budu mít kufr lehounký, s poloviční váhou. Jenže všechno bylo jinak. Snad jsem to tím vzdycháním nad váhou kufru na sebe přivolala, ale zpátky jsem jela s ještě těžším zavazadlem.

Přihodilo se to, že paní knihovnice mě nechtěly propustit domů jen tak s prázdnou a měly pro mě připraveny dárky. Pěkně objemné a těžké dárky. Krásné a výpravné knížky o historii města. Když jsem je uložila do kufru na místo snědeného jídla, kufr ztěžkl tak, že jsem si cestou domů při přestupování doslova namohla paže a záda.

Jako Ferda Mravenec

Jak asi pak musí vypadat mé cestování do ciziny, když po republice jezdím s takovým nákladem?
Přiznávám, mám problém s letadlem. Nejenže mám strach z létání, ale navíc ještě bojuji se stále se snižujícími limity na hmotnost zavazadel. Se stále se snižujícími limity na rozměry kabinového zavazadla, v kterém potřebuji kromě diavýbavy vézt i nějaké to jídlo. A tak si pokaždé se svým zavazadlem připadám jako Ferda Mravenec, když opouštěl mraveniště.
Ale co naplat, i když budu brblat sebevíc, nic s tím nenadělám.

Renata Štulcová

1549

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný