Nové technologie vzbuzují nadšení i obavy

V diabetologii jsme nyní svědky velmi rychlého vývoje. Někteří pacienti, zejména ti starší, novinky v léčbě odmítají. Jaké bývají jejich důvody?

Vzhledem k tomu, že diabetes je celosvětovým problémem, je jasné, že se vědci snaží neustále přicházet s novinkami, které by ještě více usnadnily léčbu cukrovky. Domnívám se, že někteří pacienti odmítají technologie především kvůli obavám a nedostatečnému porozumění všech výhod, které by se jim otevřely.

Jak je možné tuto bariéru překonat?

Pacienti, kteří se nových technologií obávají, by měli popřemýšlet o výhodách, které jim užívání senzoru či jiných technologických novinek může přinést. Potom by si měli ujasnit, jaké schopnosti a informace k jejich užívání vlastně potřebují. No a pak už stačí dohledat vše potřebné, popřípadě si nechat poradit od zkušenějších uživatelů.

Je třeba motivovat všechny pacienty k používání nových technologií?

Určitě ne. Existuje skupina pacientů, která dlouhodobě dosahuje dobrých výsledků při kompenzaci diabetu a tyto novinky prostě nepotřebuje. V tom případě by k jejich užívání neměli být nuceni. Pokud jsou jejich výsledky v pořádku, neměli bychom se je pokoušet přesvědčit, aby změnili své postoje. Pokud ale dosahují špatných výsledků a hrozí u nich reálné riziko nástupu komplikací spojených s dekompenzací diabetu, je samozřejmě na místě pomoci jim překonat bariéry a zpřístupnit jim nové možnosti léčby, které se nabízejí.

A vy sama využíváte moderní technologie v léčbě diabetu?

Když mi byla diagnostikována cukrovka, tak jediná technologie dostupná v Rumunsku, kde žiji, bylo inzulinové pero a glukometr. Po šesti měsících od diagnózy jsem získala inzulinovou pumpu, která mi opravdu hodně pomohla a usnadnila mi život s diabetem. Tato výrazná změna mě přiměla k tomu, abych se otevřela všem dostupným novinkám, jako jsou senzory pro kontinuální monitoraci glykemie, nejrůznější mobilní aplikace apod. Baví mě zkoumat stále nové pohledy na léčbu cukrovky a nové metody.

Jsou i chvíle, kdy si na nové přístroje postěžujete?

Občas se stane, že třeba nešikovně zavadím senzorem o nábytek či dveře a vytrhnu si jej, což mě velmi mrzí, ale beru to tak, že nehody se stávají každému z nás.

Myslíte si, že bude někdy diabetes 1. typu vyléčitelnou nemocí?

Je zřejmé, že se léčba diabetu neustále posouvá vpřed a jistě nás čekají ještě další technologická zlepšení, ale co se týká úplného vyléčení cukrovky, tak musím přiznat, že nad tím vůbec nepřemýšlím. Nechci se upínat na nějaký dosud neexistující lék a snít o životě bez cukrovky. Nechci se totiž zbytečně upínat k tak nejistému cíli a být pak zbytečně zklamaná. Raději žiji přítomností a využívám aktivně všechny produkty a technologické novinky, které mi současný trh nabízí. Ráda jezdím na různé kongresy a veletrhy, kde jsou představovány novinky – bezdrátová inzulinová pumpa, inzulinová pera s velkou pamětí, jehly snižující bolest po vpichu, systémy uzavřených smyček atd. Tyto technologie mě nabíjí pozitivním myšlením a dávají mi jistotu, že má budoucnost s diabetem bude čím dál tím lepší a jednodušší. Do té doby však musíme využívat dostupné možnosti a snažit se o co nejlepší kompenzaci.

Mnoho diabetiků nesdílí váš pozitivní pohled a budoucnosti se bojí, nebo o ní nechtějí raději ani přemýšlet. S ohledem na diabetes mají třeba obavy založit si rodinu…

Často mám pocit, že představy lidí, co mohou a nemohou s diabetem dělat, nebo odhad jejich limitů, jsou poněkud zkreslené vlivem nedostatečné informovanosti z důvěryhodných zdrojů. Diabetes nebrání tomu mít vztah či děti. Co se týče dědičnosti diabetu 1. typu, tak v případě, že jsou oba rodiče diabetici, je riziko, že jejich dítě diabetem onemocní, menší než 20 %. A pokud má cukrovku pouze jeden z partnerů, tak je toto riziko ještě nižší. Důležité je uvědomit si, že nikdo z nás nevidí do budoucnosti a nezvládne tak s jistotou říct, že právě jeho dítě bude mít cukrovku. Tuto skutečnost ovlivňuje mnoho dalších faktorů, na které my sami nemáme vliv. Byla by škoda se proto zcela zbytečně izolovat jen proto, že máme diabetes. Mít cukrovku přece neznamená, že nemůžeme mít rodinu, přátele či třeba vysněnou práci, jen je třeba na svou nemoc myslet a pravidelně si kontrolovat aktuální hladinu glykemie.

Diabetici jsou silnější, než si někdy připouští. Dokáží se totiž přizpůsobit tolika životním změnám a situacím! Mají vůli přijmout věci, které nemohou změnit a naopak se bít za věci, které ovlivnit mohou. I když dosud neexistuje lék na diabetes, mám pocit, že v našich myšlenkách a v chování se můžeme cítit maximálně svobodně bez toho, aby nás nemoc nějak výrazně omezovala.

Cukrovka není váš „temný stín“

Často je velmi obtížné po diagnóze se s diabetem vůbec smířit. Mgr. Cristina Petrut radí, co může pacientům pomoci po překonání prvotního šoku přijmout nevyléčitelnou nemoc a naučit se s ní žít.

Samozřejmě, že přijetí každé nově diagnostikované nemoci je v našich životech obtížným krokem. Vždyť je to velmi citlivý a zlomový okamžik – ještě včera byl člověk pomyslně zdravý a najednou mu diagnostikovali cukrovku. Stojí tedy před zcela novou situací a je jen na něm, jak rychle se s tím popere a jak rychle zpracuje tuto nepříjemnou novinku.

Často si projde procesem smutku a stesku kvůli tomu, že již není zcela zdravý, což je ale zcela v pořádku. Je důležité tyto emoce prožít, ovšem zároveň je nutné si tak trochu naplánovat, kdy chceme již proces „smutnění“ opustit, jelikož není dobré se v něm utápět celoživotně.

Ponořte se do informací

Po počátečním šoku, smutku a někdy i vzdoru je dobře začít si o nemoci zjišťovat co nejvíce dostupných informací. Ty si musí protřídit každý sám a vybrat si jen ty, které jsou pro něj důležité.

Diabetes nás sice bude provázet celým životem, ale dobrou zprávou je, že máme jako pacienti žijící ve vyspělé části světa přístup k efektivní léčbě, která nám umožňuje žít plnohodnotným životem. Tato skutečnost ke smíření s nemocí samozřejmě velmi pomáhá.

Nejste na to sami

Je také důležité si uvědomit, že člověk není na tuto nově vzniklou situaci sám – vedle podpory rodiny se mu dostává také odborné pomoci od lékařů a dalšího lékařského personálu a radou často přispějí i další lidé s diabetem. Podle mého názoru je nejdůležitější pro člověka s nově diagnostikovanou cukrovkou právě zjištění, že na to není sám. Že na světě žije mnoho dalších lidí se stejným onemocněním, kteří svádí často stejný boj jako on a přesto se jim daří vybudovat si krásný a hodnotný život, a to i s nemocí, kterou tedy nemusí vnímat jako svůj temný stín.

Když se ohlédnu zpět do doby před 18 lety, kdy mi cukrovku diagnostikovali, velmi mi tehdy pomohlo dostat se do pacientské organizace, která sdružovala lidi se stejnou nemocí. Ti mi opravdu pomohli lépe pochopit, jak bude vypadat má budoucnost s diabetem a ochotně mi odpověděli na všechny praktické otázky týkající se různých stránek života s diabetem. Z cukrovky se tak postupně stal spíše můj přítel, o kterého se musím celoživotně starat a díky tomu mi není překážkou v dosahování mých osobních i profesních cílů.

Mgr. et Mgr. Cristina Petrut

Cristině je 29 let a s diabetem žije od jedenácti. K léčbě momentálně používá inzulinovou pumpu. V roce 2014 získala magisterský titul v oboru klinická psychologie, psychologické poradenství a psychoterapie a od té doby se věnuje své poradenské praxi. Většina jejích koníčků se týká právě diabetu – zapojuje se například do pořádání různých sportovních akcí či dia-táborů a pomáhá organizovat sportovní akci DIA-EURO. Je prezidentkou místního sdružení pro diabetiky, členkou představenstva rumunské diabetologické společnosti a členkou Mezinárodní diabetologické organizace IDF za evropskou sekci.

Mgr. Kamila Leciánová

862

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný