Nelehká léčba diabetu v domovech pro seniory

Sociálním službám a zařízením, které pomáhají seniorům a jejich rodinám zvládat náhlé změny, především zdravotního stavu, jsme se v DIAsylu v minulosti již věnovali. Tentokrát bych se chtěl zaměřit na vlastní každodenní život osoby s diabetem v tomto zařízení. Prezentuji zde osobní zkušenost přítele, kterého si nesmírně vážím a který této realitě spíše nasazuje růžové brýle, abych ji nevnímal tak černě. Další člověk, ke kterém mu mám velmi blízko, pracoval v rámci své praxe v jednom podobném zařízení na opačném konci republiky a zkušenost má naprosto stejnou. Podobně jako řada dalších dotazovaných…

Na kvalitu služeb je třeba dohlížet

Život v našich domovech pro seniory by nás zajímat měl, protože v současném tempu se o své blízké mnohdy nemůžeme trvale postarat. Můžeme ale dohlížet a kontrolovat, jak je o ně postaráno, a vyžadovat, aby péče byla taková, jakou nám prezentovali před tím, než se naši blízcí rozhodli služeb domova využívat.

Na zdravé stravování zapomeňte

Základem dobrého a kvalitního života je životospráva. U diabetika to platí dvojnásobně, protože je podmínkou dobré kompenzace diabetu. Jídlo však v domovech seniorů neobsahuje potřebné množství vlákniny, živinové složení neodpovídá doporučením nutričních terapeutů a potřebám diabetiků ani náhodou. Čerstvého ovoce a zeleniny je nedostatečné množství a dodržování pitného režimu se nesleduje. Člověk by se pobavil nad jídelníčkem, kde stojí – na oběd dršťková polévka DIA a krupičná kaše DIA, ono to ale k pobavení vůbec není.

Aplikace inzulinu stylem “jak se to hodí”

Podávání antidiabetik a aplikace inzulinů spolu s potřebným monitoringem glykemie by mělo být samozřejmostí, ale ono to tak vždy není. Aplikace inzulinu probíhá podle toho, jak se to ošetřujícímu personálu hodí, a ne podle potřeby klienta. Znalosti o způsobech aplikace a systematickém střídání míst aplikace se nedostává vůbec. Snaha poradit ošetřujícímu personálu, jak správně aplikovat inzulin se setkala s nezájmem.

Obtížná cesta k nápravě

Vypadá to, že práci vykonává odpovědný personál proto, aby si měsíčně odnesl výplatu, která práci rozhodně spravedlivě neoceňuje, ale nikoliv z jiného důvodu – například že by přinášela uspokojení a seberealizaci. Samozřejmě že jsem s tím chtěl okamžitě něco dělat poté, co si můj přítel do telefonu takto posteskl. Bylo mi ale řečeno: „Víš, naši spolubydlící, kteří vůbec netuší, jak jim zdejší strava a péče vlastně škodí, si nemají důvod stěžovat.“ Došlo mi, že není kam, protože je jim neustále naznačováno, naštěstí ne všemi, že mohou být rádi, že jsou zde, protože na jejich místa je fronta dalších zájemců. Nad tím bychom se už ale zamyslet měli, především ti kompetentní.

Místo stížností výčitky?

Člověk v domově si platí relativně drahou službu a péči a ještě má mít výčitky a obavy, když má oprávněný důvod ke stížnosti a když je něco špatně? Vždyť jednou se to může týkat i nás, a to bychom asi nechtěli. Péče v jakémkoliv sociálním zařízení by měla být taková, aby doporučenou léčbu podporovala. Vždy by měla být komplexní, především tedy lidská a v souladu s přijatými odbornými doporučeními. Ti odpovědní za tento stav by si měli denně říkat: „Až se o sebe nebudu moci postarat sám, chtěl bych bydlet tady, protože vím, že se zde o naše blízké seniory dobře starají, sám jsem dbal na to, aby to tak bylo.“

Jan Kyselý

1368

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný