Může za to pankreas

Zkusíme slinivku odstranit a uvidíme, co se bude dít…

Zde se sešli univerzitní lékaři – internista Oskar Minkowski a farmakolog a internista Joseph von Mering. Nad odbornými časopisy diskutovali a přeli se o hypotéze, zda pankreatické enzymy jsou nezbytné pro štěpení a absorpci tuků ve střevě, což byla otázka hlavně pro Meringa, který se zabýval také vývojem léků. Protože se však nemohli shodnout, jak to vlastně je, došli k názoru, že nejlepší cesta k potvrzení nebo vyvrácení diskutované teorie bude, když pankreas operativně odstraní a budou pozorovat, co se bude dít. K pokusu vybrali psa, operaci provedl bez zvláštní přípravy a bez průtahů Oskar Minkowski za asistence von Meringa. Operace se podařila.

Kde se vzal ten sladký bílý prášek?

Další část pokusu – sledování psa a vývoje jeho zdravotního stavu si vzal na starost Minkowski. Za několik dní po operaci psa našel asistent na laboratorním stole bílý prášek, k jehož základní identifikaci použil jednoduchou metodu – olízl ho. Byl sladký. Jak se tam prášek dostal? Dalším pozorováním se přišlo na to, že sledovaný pes se na stole vymočil, moč se vypařila a že zůstal sladký prášek, cukr.

U psa se podle pozorování a záznamů Minkowského postupně objevily i další příznaky cukrovky – vydatné močení, žízeň, hlad, ztráta váhy i přes to, že byl dobře a vydatně živen. V moči psa se objevil také aceton. Tato všechna zjištění vedla Minkowského k závěru, že odstranění pankreatu z organismu má přímou souvislost se vznikem cukrovky. Ovšem ani potom nebylo jasné, která část pankreatu, případně, která látka jím produkovaná cukrovku ovlivňuje a reguluje hladinu cukru v krvi, umožňuje jeho správné využití v organismu. Na tento objev muselo lidstvo ještě počkat.

Joseph von Mering

Německý lékař – farmakolog a internista Joseph von Mering se narodil 28. února 1849 v Kolíně nad Rýnem. Studoval medicínu na univerzitách v Bonnu, Greifswaldu a Štrasburku, kde v roce 1874 získal doktorát medicíny. Na univerzitě pak pracoval jako asistent, v roce 1886 získal docenturu a v roce 1890 byl jmenován řádným profesorem interní medicíny a laryngologie na univerzitě v Halle, kam přesídlil. V roce 1900 se stal ředitelem univerzitní interní kliniky. V životopisech je popisován na jedné straně jako přístupný a laskavý, na straně druhé jako temperamentní, impulzivní a vznětlivý člověk, lékař a pedagog. Věnoval se hlavně praktickým věcem, nikoli teorii a hypotézám, na které podle svého hodnocení neměl ani čas, ani talent. Věnoval se výzkumu cukrovky a účastnil se výzkumu barbiturátů (skupina sedativních léků, které se užívaly při nespavosti, epilepsii, strachu, ale i anestezii). V roce 1903 publikoval zjištění, že barbital má na člověka sedativní účinky. V roce 1904 pomohl k tomu, že byl na trh uveden první komerčně dostupný barbiturát pod názvem Veronal. Roku 1901 napsal učebnici vnitřního lékařství, která do jeho smrti vyšla ve čtyřech vydáních. Zemřel 5. ledna 1908 v Halle nad Sálou (německá spolková země Sasko-Anhaltsko) ve věku 59 let.

Oskar Minkowski

Německý internista a fyziolog Oskar Minkowski se narodil 13. ledna 1858 ve městě Alexoten nedaleko Kaunasu v Rusku (nyní Litva) v židovské rodině. V roce 1872 přijala carské vláda antisemitská opatření, která donutila rodinu emigrovat do Königsbergu v Prusku (nyní Kaliningrad, česky Královec, v Rusku). Oskar v Königsbergu na univerzitě studoval medicínu, kterou dokončil v roce 1881. Při studiích jej vedl a mentoroval prof. Bernhard Naunyn, který také určoval směr Minkowského lékařské kariéry. V roce 1888 následoval Minkowski svého učitele do Štrasburku, kde se specializoval na interní medicínu a v roce 1891 se habilitoval na docenta. V roce 1894 se oženil s Marií Johannou Siegelovou, se kterou měl dceru Lauru. Ve Štrasburku vyučoval medicínu na univerzitě do roku 1904, další rok působil jako profesor na akademii praktické medicíny v Kolíně nad Rýnem, kde také vedl kliniku interní medicíny. V letech 1905–1909 byl profesorem a ředitelem lékařské kliniky v Greifswaldu, kde byl jmenován v roce 1905 profesorem interního lékařství. Dalším jeho působištěm byla polská Wroclaw, a to od roku 1909 do roku 1926, kdy odešel do důchodu. Za svého pobytu ve Wroclavi patřil mezi špičku německých internistů předsedal Německé společnosti interní medicíny. To byl jeden z důvodů, proč byl v roce 1923 pozván jako člen konzilia k tehdejšímu nejvyššímu představiteli Sovětského svazu Vladimíru Iljiči Leninovi, který byl opakovaně zasažen mozkovou mrtvicí. Po odchodu do penze se Minkowski uchýlil do Wiesbadenu. Zemřel v sanatoriu ve Fürstenbergu (Mecklenbursko) 18 června 1931 ve věku 73 let.

Paul langerhans – zanechal nesmazatelnou stopu v diabetologii

K poznatkům Paula Langerhanse se hlásí odborné medicínské společnosti po celém světě. Svými poznatky ovlivnil diabetologii, dermatologii a imunologii. Langerhansovo jméno nese řada stipendií, medailí a cen udílených po celém světě.

Paul Langerhans se narodil v r. 1847 v rodině známého berlínského lékaře Paula Langerhanse. Matka zemřela na tuberkulózu již ve věku 29 let, kdy bylo Paulovi pouhých 6 let. Otec ztrátu milované ženy nesl velmi těžce. Proto se hlouběji ponořil do své práce a intenzivně se věnoval i komunální politice spolu s významným patologem a přítelem Rudolfem Virchowem. Langerhansův syn Paul Virchowa od mládí obdivoval a ctil. Byl mu vzorem po celý život.

Netušil, jak velký význam jeho studentský objev má

Po maturitě v r. 1865 odešel Langerhans na lékařskou fakultu do Jeny, ale studia dokončil v Berlíně v roce 1869 ve Virchowově patologicko-anatomickém ústavu. Již ve třetím ročníku objevil a popsal dosud neznámé kožní buňky. Objev těchto dendritických buněk publikoval v prestižním časopise Archiv für pathologische Anatomie. V doktorské dizertační práci se na Virchowovo doporučení věnoval studiu histologie pankreatu (slinivky břišní). V roce 1869 dizertační práci ukončil a publikoval. Pečlivě v ní zaznamenal devět druhů buněk. Většina těchto buněk byla již známá, ale byly mezi nimi i dva druhy zatím neznámých buněk. Jedny z nich popsal jako ostrůvky jasnějších malých buněk, které byly při barvení vidět po celé slinivce a které se lišily svými vlastnostmi od okolní tkáně. O jejich funkci však neměl on, ale ani nikdo jiný ani ponětí. Buňky bez známé funkce, i když byly objeveny jako nové, zůstaly téměř nepovšimnuty a význam jejich objevu postupem času klesal. Ani samotný Langerhans se svými objevenými buňkami a jejich významem dále nezabýval.

Po ukončení studia se Langerhans zúčastnil expedice svého přítele kartografa Richarda Kieperta (1846–1915), která měla namířeno do Egypta, Sýrie, Palestiny a Jordánska a měla kromě jiného zkoumat lepru. Langerhans byl Virchowem pověřen, aby se zabýval měřením lebek obyvatel těchto destinací. Výsledky měření byly později publikovány v časopise Archiv für Anthropologie. Z expedice se vrátil předčasně, když v roce 1870 vypukla francouzsko-pruská válka a nastoupil do služby jako vojenský lékař.

Těžký zápas s tuberkulózou

Francouzsko-pruská válka skončila v roce 1871. Opět to byl Virchow, který zařídil Langerhansovi místo prosektora na patologické anatomii při lékařské fakultě ve Freiburgu. Langerhans se vědecky zaměřil na studium sympatických ganglií, poměrně brzy habilitoval na docenta a následně získal profesuru. Ne tak dobře jako ve vědecké činnosti se mu vedlo v životě osobním, protože onemocněl tuberkulózou. Příčin propuknutí onemocnění bylo pravděpodobně více. Mohla to být rodinná dispozice hlavně z matčiny strany, kde na tuberkulózu umírali předci v mladém věku, ale na zdravotním stavu se mohlo negativně podílet i pracovní prostředí, kterým byla pitevna.

Langerhans tedy přerušil vědeckou kariéru a veškerou snahu upřel na potlačení své nemoci. Za tímto účelem navštívil známá sanatoria, např. ve švýcarském Davosu nebo na ostrově Capri. Léčba v těchto proslavených léčebnách však nebyla úspěšná. Další volba padla na portugalský ostrov Madeiru, kam se odstěhoval v říjnu 1875. Náplastí na deprese způsobené vynuceným opuštěním vědecké kariéry kvůli zdravotnímu stavu bylo jeho zlepšení. Po čtyřech letech pobytu na Madeiře získal nový elán a otevřel si lékařskou praxi, jejíž klientela se formovala hlavně ze zámožných pacientů trpících tuberkulózou.

Ocenění se dočkal až po smrti

Při své lékařské praxi se také věnoval výzkumu, ale tentokrát svou pozornost upřel na mořské červy. Popsal více než 20 neznámých druhů. Napsal také průvodce po Madeiře. Langerhans se v roce 1885 oženil a cítil se zdravý a šťastný. Jeho štěstí však netrvalo dlouho, na začátku roku 1888 jeho choroba opět vzplanula a v červenci téhož roku těsně před svými čtyřicátými prvními narozeninami zemřel na selhání ledvin. Přínos Paula Langerhanse pro diabetologii byl oceněn až po jeho smrti. Během let se zjistilo, že Langerhansem objevené ostrůvky jasnějších malých buněk ve slinivce břišní (tzv. Langerhansovy ostrůvky) produkují pro život nezbytný hormon inzulin.

RNDr. Věra Černá

1980

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný