Můj příběh: Známí splácí hypotéku na bydlení, já mám kvůli cukrovce a lenosti úvěr na nové zuby

Všechno začalo někdy před deseti lety. Byl jsem čerstvě ženatý, měj jsem dobrou práci, dostal jsem se na vysněný manažerský post, na který jsem si roky myslel. Všechno bylo vlastně zalité sluncem. Sice jsem trávil v práci celé dny, vracel jsem se domů až večer, ale byl jsem spokojený. Snažil jsem se oddychnout si aspoň o víkendu – jezdili jsme s manželkou na výlety, trávili čas s rodinou a přáteli…

Velká únava byla prvním signálem

Čím dál víc mě ale zmáhala únava. Přičítal jsem to stresům v práci, ne zrovna zdravému životnímu stylu – pohybu jsem moc nedal, spíš jsem seděl v kanceláři za počítačem. Někdy se mi hlavou honily myšlenky, že to stáří přichází nějak moc rychle, že už nezvládám to, co dřív a po pětatřicítce to jde nějak extra z kopce. Že by v tom mohla být nemoc, to mě ani ve snu nenapadlo. Abych to ale zkrátil – jednoho dne se mi udělalo v práci tak zle, že mi zavolali záchranku. Kromě celkového vyčerpání doktoři přišli ještě na jedno – na cukrovku. Byl to pro mě docela šok, nikdo v rodině cukrovku nikdy neměl, nebo o tom aspoň nevím… Pár dnů jsem si pobyl v nemocnici, abych si trochu „odpočinul“ a pak mě vybaveného prášky na cukrovku poslali domů a k mému doktorovi.

Zažeňte mlsnou a dostůjte tradici: Svatomartinské rohlíčky si mohou dopřát i diabetici

Kde se vzal sv. Martin, patron vojáků, vinařů a kovářů? Pokud bychom pátrali po původu svatého Martina, dostali bychom se až do 4. století, a to ...

Lenost převládla, ale krutě se podepsala

Prášky jsem poctivě bral prvních pár týdnů – znáte to, nemoc mi udělala ty ty ty, tak jsem chvíli sekal latinu. Jenže čím líp jsem se cítil, tím víc jsem zase s dodržováním pravidel polevoval a víc se vracel do zajetého režimu. Dospělo to do fáze, kdy jsem si prášek vzal jen tehdy, když jsem si na něj vzpomněl, sportu jsem moc neholdoval už ani o víkendu, valilo se na mě čím dál víc práce, tak jsem i o víkendu seděl hodně u počítače. No a jídlo jsem taky zrovna dvakrát neřešil. Manželčiny snahy o zdravější vaření jsem vždycky shodil ze stolu, radši jsem si na víkend objednal ke kafíčku nějakou buchtu – sladké jsem miloval už odmala. Nechodil jsem ani na kontroly, když mi došly prášky, sestřička mi poslala recept na mobil, objednala mě na nějaký termín, který jsem stejně nakonec zrušil.

Abych to ale neprotahoval – i když jsem se po těle cítil relativně v pohodě, cukrovka se začala podepisovat na mých zubech. Krvácely mi dásně, měl jsem je hodně červené, ale dokud mě nezačaly fakt bolet, neřešil jsem to.

Doktor měl jasno, zuby musí ven

K zubařovi jakožto panicky obávanému doktorovi jsem vyrazil až ve chvíli, kdy mě zuby bolely tak, že už jsem nemohl pořádně kousat – a některé se mi dokonce mlely. A co si budeme povídat – bojoval jsem i se silným zápachem z pusy. Zubař se mě zděsil. Moje kašlání na zdraví a cukrovka se podepsaly na tom, že se moje zuby proměnily v něco katastrofálního. Nezbývalo nic jiného, než jich postupně většinu vytrhat. Mých vlastních mi zachránili jen pár. Trvalo to řadu měsíců, než mě dali zubaři do kupy – zůstaly mi naštěstí aspoň přední zuby, tak jsem mohl mezi lidi, aniž bych se propadnul hanbou – bez nich bych byl bezzubý víc než rok. Když se konečně dásně zahojily, bylo možné přistoupit k náhradnímu řešení. Byla vlastně jen dvě – klapačky, nebo implantáty. V mém věku byla volba jasná – implantáty.

Můj příběh: Cukrovku jsem přiznala hned na prvním rande. Byla z toho láska

Když mi v 11 letech rodiče poté, co jsem zkolabovala a skončila v nemocnici, oznámili, že mám cukrovku, nepřišlo mi to nijak divné. Vlastně jsem ...

Na zuby jsem si musel půjčit

Potíž však byla v tom, že každý implantát stojí přes dvacet tisíc. A taky bylo riziko, jestli je vůbec kost přijme, jestli budou držet. Zkusili jsme proto první a postupně přidávali. Dneska už mám zuby zase všechny zpátky, ale stálo mě to tak šílenou částku, že jsem si musel vzít úvěr, abych to utáhnul. I když vydělávám slušně, všechny peníze jsme dávali do opravy domu, ve kterém žijeme. Takže se nám sice podařilo zrekonstruovat bydlení bez hypotéky, ale stejně jsem se nakonec musel upsat bance a vzít si spotřebitelský úvěr, abych zaplatil zuby.

Kdybych mohl vrátit čas, byl bych chytřejší a choval se sám k sobě mnohem lépe. Ale za blbost se holt platí…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavním aktérem, panem Františkem
Foto: Freepik

52206