Můj příběh: “Za cukrovku jsem se styděla”

Měla jsem naprosto typické příznaky – nechtěla jsem si hrát, abnormálně jsem pila apod. Rodiče se rozhodli vzít mě k mé obvodní lékařce, která mi změřila glykemii. Byla tak vysoká, že ji glukometr ani nezměřil a ukázal se nápis HI. Sanitka mě hned odvezla do brněnské nemocnice, kde se moji rodiče museli vše naučit za pouhé 3 týdny. Já osobně si z nemocnice nic nepamatuji.

Sladkosti se u nás přestaly kupovat

Hned v nemocnici jsem dostala pumpu, která byla tenkrát minimálně dvakrát větší, než jakou mám teď. Když nás propustili domů, nebylo to vůbec jednoduché. Jelikož jsem byla tak malá, nemohli mi vysvětlit, že teď jíst nemůžu, že až za hodinu nebo že to lízátko si nemůžu vychutnat u oblíbené pohádky jako dříve. V naší domácnosti se přestaly kupovat sladkosti a jedlo se jen, když jsem musela jíst já nebo když jsem nebyla doma. Také moji starší sourozenci si museli dávat pozor, aby někde nenechali nějakou sladkost.

Každým rokem jsem byla zkušenější

Do školky jsem šla až ve 4 letech, a to vždy jen na 2–3 hodiny. V tomto věku už jsem si ale dokázala říct, zda mám vysokou či nízkou glykemii. Každým rokem jsem získávala další a další zkušenosti. Moc si nepamatuji začátky ve škole, co se týče cukrovky, vím však, že jsem se za svou nemoc styděla.
Například když jsme šli na koupaliště a mně byl vidět vpich, lidé se za mnou otáčeli a občas si něco zašuškali. Šla jsem po ulici s pumpou na klipsně a bylo to úplně stejné. Pamatuji si, že jsem z toho byla strašně smutná. Začala jsem svou nemoc skrývat, začala jsem nosit pás a na něm pumpičku, kterou jsem mohla schovat za záda. Pamatuji si, že všichni mí spolužáci a kamarádi spávali u babiček, sestřenek či bratranců, ale já nemohla, protože se moje babičky bály a já se jim vůbec nedivím.

Vím, že mě mají rádi takovou, jaká jsem

Poprvé, kdy jsem spala u babičky, mi bylo něco přes 9 let. Babička s dědou byli vystrašení, ale nakonec vše dobře dopadlo a já měla konečně pocit, že jsem jako všechny zdravé děti v mém okolí. Cítila jsem se lépe a začala jsem více o své nemoci mluvit se svými kamarády a rodinou. Věděla jsem, že mě všichni mají rádi bez ohledu na to, zda mám či nemám cukrovku.

Moje bývalá dealerka nás seznámila s rodinou z Velké Bíteše, kde byla stejně stará holčička jako já. (Tímto zdravím Lidušku!)  Začaly jsme se navštěvovat, vyměňovaly jsme si rady. Bylo skvělé vědět, že jsou na světě lidé, kteří jsou na tom stejně jako já.

Podpora ostatních je pro mě důležitá

Jak šel čas, tak jsem vše začala ovládat sama a rodiče se o mě přestali tolik bát. Začala jsem jezdit na diatábory, kde jsem si samozřejmě našla spoustu „dia“ i „nedia“ kamarádů, kteří mi pomáhají jak po fyzické, tak i psychické stránce. Nyní navštěvuji 2. ročník katolického gymnázia, což má samozřejmě i velký vliv na hladinu krevního cukru. Ukázalo se to hned na začátku minulého školního roku, kdy mi byla zjištěna počínající polyneuropatie. Byla jsem z toho neuvěřitelně smutná a pořád jsem si to vyčítala. Nyní už to po psychické stránce neřeším a snažím se mít co nejlepší glykemie, i když mě občas přemůže stres. Mám velkou podporu od mé paní primařky, rodiny, přátel a přítele. Vím, že se na ně kdykoliv mohu obrátit. Moc si toho vážím. Proto bych jim chtěla vzkázat jen jedno: DĚKUJI!

Adéla Sklenářová
Tento příběh je převzatý z časopisu DIAstyl 1/2018

1248

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný