Můj příběh: “Z kuchařky zdravotní sestrou. Cukrovka mi byla inspirací.”

Když jsem se těsně před plnoletostí dozvěděla, že mám cukrovku II. typu, okamžitě jsem věděla, že musím něco změnit. Je to ten záblesk světla, kdy víte, že vám život dává druhou šanci. Žít jinak. Tehdy jsem dělala barmanku a dokončovala učňovský obor kuchaře. Nebavilo mě to. Často jsem četla knihy o síle myšlenky a dala si do hlavy, že i ve špatném uvidím dobré. Když cukrovka přišla, měla jsem skvělou šanci si vyzkoušet, jak silná ve skutečnosti jsem. To jsem vlastně ještě netušila, kam mé kroky povedou.

Nezapomenutelná dětská oslava pro malého diabetika? Hlavně s chladnou hlavou!

Ať už vaše dítě s cukrovkou slaví nějakou významnou událost, nebo jste na oslavu jen pozvaní, tématu jídla se zkrátka nevyhnete. Všude kolem ...

Rychle jsem pochopila, že je to i o psychice

Máma mi často říká, že čekala rebelství a vzdor, nic z toho však nepřišlo. Odmala jsem byla poslušné a klidné dítě, se kterým nebyly větší starosti. „Za odměnu,“ říkal táta. Neměla jsem potřebu bojovat s něčím, co neobnášelo automatické vítězství. Postupem času jsem si ale uvědomila, že vyhraji, když se postavím sama sobě. Dlouho jsem totiž nebyla schopná dostat své hodnoty pod kontrolu. Nejdříve jsem dostávala léky, následně mi doktor doporučil přejít na inzulin. Tenkrát jsem byla nešťastná, nechtěla jsem. Představa, že si musím cokoliv píchnout, byla pro mě absurdní. Měla jsem strach.

A tak jsem začala pracovat se svou hlavou. Naučila jsem se přizpůsobit každé situaci, která přicházela. Čím víc jsem začala do cukrovky pronikat, tím víc jsem zjišťovala, jak komplexní problematika to ve skutečnosti je. Jak je třeba rozumět mnoha různým věcem, stravě, sportu a také psychologii. Dostávala jsem se do situací, na které jsem neměla odpovědi, a musela jsem je hledat.

Optimistická Michaela Franerová pro rodiče diabetiků: “Věřte svým dětem. Jsou to bojovníci.”

Přečtěte si příběh mladé rodiny, která se poměrně čerstvě vyrovnává s diagnózou cukrovky svého syna. Tadeášek je malý bojovník a má to kde ...

Chytla jsem příležitost a šla znovu na střední

„Ovlivní mé hodnoty nitroděložní tělísko?“ ptala jsem se mámy, když jsem uvažovala o antikoncepci. Nevěděla. Ani já ne. Je toho tolik, co si člověk musí vyzkoušet sám na sobě, aby věděl. Fascinovalo mě to čím dál tím víc. Když jsem dokončila kuchařinu, mohla jsem jít studovat dál. A já to vzala trochu jinak a naskočila znovu na střední. Po domluvě s rodiči jsem si vybrala maturitní obor na zdravotnické škole. A vydala se po stopách zdraví, souvislostí a lidského těla.

Byla jsem sice trochu za exota, když jsem ve třídě plné puberťáků nastupovala do prvního ročníku. Měla jsem už přeci jen trochu jiné starosti, než pít tajně alkohol, nebo vymýšlet výmluvu pro rodiče, abych mohla zůstat déle na party… Ale nakonec to byly nejkrásnější čtyři roky mého života. Jako diabetik jsem na sebe strhávala neustálou pozornost a často jsem vlastně byla takovým studijním objektem.

Užívala jsem si to. Teď jsem si podala přihlášku na bakalářský obor. Kdybych se s cukrovkou nesetkala, netoužila bych po informacích a nezavedlo by mě to až na vysokou školu, kde budu studovat zdravotní sestru. Z učňovského oboru, z kuchařiny. Z jedné holky, která neměla ani tušení, co chce v životě dělat. Chci tím jen říct, že z každé slepé uličky existuje cesta ven. Každá nesnáz má řešení. Pokud chcete vidět souvislosti, život vám nabídne báječné věci, které dají na konci vždy smysl. Uvěřte. Stojí to za to.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Ninou

1567