Můj příběh: “Uvěřila jsem kartářce. A ona mi zachránila život.”

Když jste v zoufalé situaci a nevíte, kudy kam, obracíte se k mnoha silám. Jednou z nich jsou kartářky. Moje blízká kamarádka Magda takovou “osobní” měla. Chodila k ní dvakrát ročně a nemohla si to vynachválit. “Vždycky vím, co mě čeká. To je prostě báječný,” říkala mi neustále.

Můj příběh: “Zažila jsem domácí násilí. Myslela jsem, že za to může cukrovka.”

Vždy jsem byla hádavý typ. Rýpavý, který se chtěl hádat, protože se v tom vyžíval. Zní to hrozně? Věřím, že nejsem jediná. Byla jsem uštěpačná a ...

Obviňujete cukrovku, řekla

Když mě opustil můj dlouholetý partner Petr, netrvalo mi dlouho, než jsem se vydala k tajemné Miladě taky. Jako důvod uvedl moji cukrovku. Prý chce v životě trochu více lehkosti. Tak to říkal. Přišlo mi to směšné, protože já jsem na ni byla zvyklá. “Jste zlomená,” řekla mi u vchodu. Byla jsem. Trpěla jsem jako zvíře, ale do chvíle, než to někdo řekl nahlas, mi to vlastně nepřišlo.

“Pokud neuzdravíte svůj vztah sama k sobě, nemáte se jak posunout dál,” pokračovala. Ale jak jsem to měla udělat? Odcházela jsem plna informací, co vše je špatně, ale nevěděla jsem, jak se s tím poprat. “Neobviňujte svou nemoc za to, jak se vám žije. I s překážkami se dá dobře fungovat.” To byla jediná rada, které se mi od ní dostalo.

Došlo mi, že má pravdu. Přemohla mě nenávist

Uběhlo pár týdnů a v mém životě se vůbec nic nezměnilo. “Magdo, já opravdu nevím, na co ti taková ženská je. Dáváš jí tisíce a k čemu?” rozčilovala jsem se nad výsledkem. “Musíš tomu dát trochu času, chceš všechno hned. Vesmír takhle nefunguje.” Byla jsem k těm jejím řečem o Vesmíru, magii a čárech (jak jsem si to pojmenovala sama pro sebe) dost skeptická, ale zase jsem ji měla ráda. Nedoporučila by mi nic špatného. 

Její slova o tom, že svou cukrovku ovlivňuji, mě dovedla k obrovské nenávisti. Někde uvnitř jsem věděla, že má pravdu. Ale přiznat si to bylo až příliš těžké. Co jsem vlastně čekala, kam jsem chtěla dojít? Vydala jsem se k paní Miladě znovu. Přivítala mě s nadšením.

“Chodí ke mně mnoho žen. Po rozchodu, ztrátě. Hledají útěchu a vidinu dobré budoucnosti. Tu má každá z vás. Co po mně vlastně chcete, Klárko?” zeptala se mě narovinu. “Vyložit budoucnost,” řekla jsem. A tak se stalo. Ptala jsem se, zda někdy otěhotním, kdy se vdám a zda budu v práci úspěšná. Vše bylo tak pozitivní, vypadalo to, že lépe už se snad nikdo mít nemůže.

Pygmalion efekt

Musím říct, že jsem se tehdy na to neuvěřitelně upnula. Neočekávala jsem vůbec nic jiného, než že to zkrátka dopadne dobře. A ono dopadlo. Skutečně mám dnes přes všechny komplikace zdravou dceru, milujícího manžela a fungující firmu. Před časem jsem začala chodit k psychologovi, chtěla jsem si zpracovat nějaké věci z dětství, které mě ovlivňovaly.

Ptala jsem se psycholožky: “Jak to, že se to všechno splnilo?” A ona mi řekla: “To je Pygmalion efekt. Pozitivní očekávání vede k pozitivnímu výsledku. Když jste přesvědčená, že to dopadne dobře, hledáte cesty. Když už dopředu počítáte s tím, že to nevyjde, vzdáváte se po prvním neúspěchu…”

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Klárou

27140