Můj příběh: “Utekla jsem ze svatby. Cukrovka mi přinesla novou lásku.”

Když ženská intuice nastoupí ve své síle, ignoruje ji jen blázen. Já jsem tím bláznem byla. S Radkem jsme se dali dohromady poměrně rychle po mém rozchodu s tehdejším přítelem Jakubem. Nový vztah byl perfektním lékem na mé zlomené srdce. Bavila mě každá minuta s ním. Po sedmi letech stereotypního vztahu jsem si najednou létala na obláčku. Radkovu žádost o ruku jsem přijala poměrně brzy, asi po čtyřech měsících.

Můj příběh: “Uvěřila jsem kartářce. A ona mi zachránila život.”

Když jste v zoufalé situaci a nevíte, kudy kam, obracíte se k mnoha silám. Jednou z nich jsou kartářky. Moje blízká kamarádka Magda takovou ...

Zdravý životní styl mu byl cizí

U Jakuba jsem na svatbu čekala dlouhé roky. Snila jsem o ní každý den. Všechny moje kamarádky už byly dávno vdané, měly rodiny. A já jsem žila takovým zvláštním svobodným životem, který mi vůbec nevyhovoval. Proto jsem na Radkovu žádost kývla rychle a s nadšením. Svatba se měla konat přesně do roka a do dne.

Už během toho roku, kdy jsme měli zamilovaně plánovat, se začaly objevovat první neduhy. Pravdou je, že jsme se vlastně tehdy začali teprve poznávat. “Víš, ani ten milostný život není nic moc, on toho tolik nevydrží, nemáme společné zájmy, koníčky, nic,” svěřila jsem se kamarádce Alici. “Na milostném životě se dá přeci pracovat,” konejšila mě.

Utekla jsem zadním vchodem ze statku, kde jsme se měli brát

“No, to možná dá, ale on přijde domů, vezme si pivo, sedne si na gauč a jen kouká na zprávy, seriály od osmi večer. To já nemůžu, s cukrovkou potřebuju pohyb, nějaký zdravý životní styl,” připomněla jsem jí. “Tak to se dá přece řešit i jinak, máš spoustu přátel,” navrhla Alice. “A neměl by být partner tím nejlepším přítelem?” vyslovila jsem myšlenku, která mi v hlavě běhala už dlouho.

Pravdou je, že Radek mi byl každým dnem víc a víc cizí. Stydím se, že se tak stalo, ale když přišlo na ten osudný den, který má být pro každou ženu vysněnou chvílí, utekla jsem ze statku, na kterém jsme se měli brát, zadním vchodem. Nechala jsem tam stát úplně všechny, kteří na naši svatbu přišli. A bylo jich víc než 80.

Můj příběh: “Zažila jsem domácí násilí. Myslela jsem, že za to může cukrovka.”

Vždy jsem byla hádavý typ. Rýpavý, který se chtěl hádat, protože se v tom vyžíval. Zní to hrozně? Věřím, že nejsem jediná. Byla jsem uštěpačná a ...

Najednou to na mě padlo

Tehdy to mělo velmi rychlý konec, samozřejmě. Během dvou dnů jsem se odstěhovala a měla jsem pocit, že jsem se konečně postavila sama za sebe, že mám před sebou celý svět. Měla jsem energii založit firmu, po které jsem vždy toužila, chtěla jsem se vídat s přáteli. Neskutečně se mi ulevilo a já si to užívala.

Do měsíce to na mě ale padlo a musím říct, že jsem si prošla peklem. Zavřela jsem se doma, od rána do večera jsem si pouštěla smutné filmy nebo seriály a probrečela jsem celé noci. Neměla jsem pocit, že by mi Radek chyběl. Bylo mi ale 32 a zdálo se mi, že můj život skončil. Už si nikdy nikoho nenajdu, nebudu mít děti, nic. Teď to zní absurdně, ale tehdy jsem to tak cítila.

Taky cukrovka?

Půl roku jsem se jen tak poflakovala a nedokázala jsem nic z toho, co jsem si plánovala. Měla jsem pocit, že jsem zkazila úplně všechno. Dala jsem se ale na čtení a tehdy jsem se vydala do místního knihkupectví pro novou knihu o cukrovce. Tam jsem potkala Jardu. “Taky, jo?” mrknul na mě a ukázal na knihu. “Myslíte cukrovku?” zeptala jsem se nechápavě. Kývl. “Taky, no.”

Byla z toho láska jako trám. Dnes už jsme s Jardou rok svoji. Přijde mi to neuvěřitelné, jak se všechno zlé spojilo do životního cíle, který je mnohem krásnější, než jaký jsem si ho kdy představovala. Jsem ráda, že jsem tenkrát z té svatby utekla. Radkovi jsem se za ty roky tisíckrát omluvila. Nikdy mi neodpustil. Já však vím, že dnes by to bylo mnohem horší. Šťastný by nebyl ani jeden. Díky, osude…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Julií

18082