Můj příběh: “U mého prvního porodu mi sestřičky nevěřily, že už rodím. Ženy, dejte na svůj instinkt.”

Odmala vyrůstám v rodině, kde je cukrovka hlavním tématem. Děláme si z toho spíš legraci, nikdo nikdy nesmutnil nad tím, že naše máma není zcela zdravá. Naopak nás vždy vedla k pohybu, zdravé stravě a pozitivnímu myšlení. Měla jsem nádherné dětství. Nepamatuju si, že by se naši někdy pohádali.

Máma říkávala, že se hádali často, ale nikdy ne před námi. Počkali, až s bráchou usneme, a pak se poštěkali na balkóně. Ale vždy nám chtěli dát jistotu, že vyrůstáme ve stabilním prostředí. To samé bych chtěla dát jednou svým dětem.

V porodnici si mysleli, že nepoznám porod

V partnerském vztahu se vždy objeví hádka. Nemusí to být nic velkého, ale myslím, že občasná výměna názoru zkrátka nemůže být na škodu. Ani my s Petrem jsme nebyli jiní. U nás to ale byla vždycky trochu Itálie. Dokonce i ty talíře lítaly, padala ostrá slova. Ale vždy jsme se usmířili. Vydrželo nám to 10 let. Pak přišla Anežka. Můj splněný sen a vysněná holčička.

Jen ten porod neprobíhal úplně tak, jak jsem si představovala. Vybrala jsem si menší porodnici, která měla mít individuální přístup. Těšila jsem se, že si porod užiju a na konci toho celého zážitku budeme dlouhé hodiny spokojeně koukat na rodinu, jež jsme stvořili. S láskou, dojetím, slzami. Nic z toho se nekonalo. Můj porod byl totiž překotný.

Když jsem začala mít mírné bolesti, o kterých jsem ještě zdaleka nevěděla, že zvěstují přicházející porod, volala jsem do porodnice. “Vy jste prvorodička, že? To budou poslíčci, dejte si vanu,” řekla mi poměrně nepříjemná sestřička. Nebyli. Ve vaně mi praskla voda, a kdybychom uposlechli radu, ať přijedu za dvě hodiny, porodila bych doma.

Můj příběh: “Domácí násilí jednou přestanete vnímat jako problém. Prozření je peklo na zemi.”

Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu tou ženou, která bude sdělovat něco takového. Nicméně ano, jsem to já. Žena, která si vzala špatného muže, ...

Málem jsem porodila doma

Vím, že to sestřičky nemohly vědět, a že takových, jako jsem já, volá spoustu. Vystrašených, že se něco děje. Myslící si, že už mají kontrakce, přitom ještě zdaleka nepřišly. Ale já jsem hned po prasknutí vody měla kontrakce po dvou minutách, což jsem do telefonu s vypětím sil stále opakovala. Stejně mě nebraly dámy na druhém konci telefonu vážně. Byla jsem ale teprve v začátku 36. týdne.

Jelikož v porodnici, kterou jsem měla zaregistrovanou, a jejíž název tu úmyslně nezmíním, pokud dovolíte, se může rodit až od 37. týdne, vyvstala hned při mém příjezdu zásadní otázka. A tou bylo, zda tam rodit vůbec můžu. Já už ale v té chvíli rodila a přístup sester byl pro mě očistec. Byla ještě doba pandemie, a tak partnera, byť jsme byli oba očkovaní proti covidu-19, nechali za dveřmi a mě hnali na monitor. Když jsem se tam svíjela a nebyla schopna vydržet chvíli v klidu, sestřička usoudila, že už teda asi rodím.

“Tak se zvedněte a pojďte na sál,” řekla a odešla. Stála jsem tam, od pasu dolů nahá, jen s ponožkami, pod sebou přebalovací podložku, a říkala jsem si: “Kde je probůh ten sál?” Musela mi poradit až mladá doktorka, která asi viděla zoufalost v mých očích. Jelikož se Anežka narodila o něco dříve, ihned ji vzali a dali do inkubátoru. Dodnes nechápu, proč. Měla jsem ji přiloženou na pár sekund, a to navíc na tričku, nikoliv na nahém těle. Dýchala sama a její zdravotní záznamy neříkají nic o tom, že by nemohla setrvat alespoň 2 minuty s námi. Nepochoval si ji ani jeden z nás.

Můj příběh: “Jsem adoptovaná. Chtěla jsem najít toho, kdo může za moji cukrovku.”

S diagnózou cukrovky vyvstane u diabetiků často otázka, kdo za to může. Tu touhu najít viníka, tu máme u různých událostí našeho života. Nad ...

Mělo to být jinak

Pamatuju si různé věty, které padaly. Ne, že bych toho tolik vnímala. “Vy neumíte dýchat.”, “No tak se snažte, ženský rodí i větší děti, dámo.”, “Kdybyste nebyla hysterická, tak vám ten nástřih neuděláme.”, “Příště vám to snad půjde líp.” Tohle a mnoho dalšího jsem si vyslechla a zůstalo mi to vypálené snad i na hrudi. Bála jsem se. Z ničeho nic mi nastoupily kontrakce v tak krátkém intervalu a mě ani nenapadlo, že budu rodit. Dodnes se bojím mít druhé dítě. Co kdyby mělo víc než dvě kila, zvládnu ho vůbec porodit?

Anežku mi první noc nechtěli dát, prý abych si odpočinula. Jediné, co jsem ale opravdu chtěla, bylo být s mojí dcerou. Přivezli mi ji na pár minut a pak až ráno. Dlouho to ale nevydrželo, měla novorozeneckou žloutenku a musela na fototerapii. A jelikož byla zima a šero, spánek u okna nepomáhal. Byla jsem tak zase bez ní. Nikdo mi tehdy neřekl, že za ní můžu chodit, já pochopila, že nikoliv. Nikdo se nestaral o to, jestli ji chodím přikládat na prso, zda mám mléko, nebo nemám.

Nepříjemná zkušenost, kterou nepřeji nikomu

Trpěla jsem v porodnici jako zvíře. S prázdným břichem, bez dítěte a ještě byly zakázané návštěvy. Někdo by mohl říct, že mám být vděčná za zdravé dítě. A já jsem. Každý den a každou minutu děkuju tam nahoru, že nám byla holčička dána. Ale přístup v porodnici, kde jsem se cítila, že své dítě dostanu domů jen za dobré chování, už nevymažu z hlavy nikdy… Toužila jsem po laskavém přístupu lékařů a sester. Toho jsem se ale, bohužel, nedočkala.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Klárou

36237