Můj příběh: “Tchyně si myslí, že když má cukrovku, musíme jí vždy vyhovět.”

Naše tchyně Alena je v jádru zlatá ženská. Co jí ale zjistili cukrovku, šlo všechno od desíti k pěti. Najednou jako by se topila v sebelítosti, neustále hledá na všech chyby, je zlá a uštěpačná… A do toho je u nás pořád, protože prý doma nechce být se svými myšlenkami sama. Jakkoliv bych chtěla být hodná snacha, dohání mě to k šílenství.

Můj příběh: “Cukrovka mi ukázala, že se nesmím vzdávat. Dnes to učím ostatní.”

Když jsem se dozvěděla, že mám cukrovku, bylo mi kolem patnácti let. Měla jsem úplně jiné myšlenky. Chtěla jsem lítat po diskotékách, pít na baru ...

Nedá se s ní domluvit

Můj manžel Pavel je hodný chlap. A tak by své mámě nikdy nic neodmítl, i kdyby chtěla hrad ve Vesmíru. Na druhou stranu si myslím, že vše musí mít své meze. Alena zjistila, že má cukrovku, poměrně nedávno. Od té doby je u nás pečená vařená. Jednou chce odvézt na letiště a pak z něj zase odvézt, podruhé zavolá, že přijede na oběd a objedná si konkrétní jídlo.

Když chtěla přivrtat garnýže na závěsy, museli jsme přijet okamžitě. A na výstavu do místní galerie jsme ji museli odvézt také. Zní to jako maličkosti, ale každý den se to začalo stupňovat. Naposledy, když si domluvila víkend na Moravě, nám přivezla svého psa bez zeptání. Museli jsme ho několik dní hlídat, roztrhal nám sedačku a zničil záclony. “Tak je to zvíře, no,” řekla nám na to.

Můj příběh: “S cukrovkou mi pomohl mámin bývalý. Pak jsme se potkali znovu a já se zamilovala.”

Cukrovku mám od svých čtrnácti let. Byla jsem tehdy mladá, objevovala svoje tělo a čekaly mě první lásky. Moje máma byla v úplně jiném životním ...

Přivedla si k nám domů chlapa

Když se s ní o tom Pavel snažil mluvit, její argument vždy byl: “Pavlíku, vždyť já mám tu cukrovku, kdo ví, jak dlouho tu ještě budu.” Jsem na tu větu už doslova alergická. Nejen, že neumírá, ale taky si nenechá vysvětit, že to není důvod jí ve všem vyhovět. Nedávno jsem od ní chtěla, aby mi poslala recept na dobrou bábovku, kterou vždy pekla. Nezapomněla k tomu dodat: “Doufám, že ji budeš Pavlíkovi péct, až zemřu na tu cukrovku.”

Nedalo mi to a domluvila jsem jí sezení se svým známým diabetologem, aby jí vysvětlil, jak se věci mají. Že na ni skutečně smrtka nečeká za keřem, a že když bude dodržovat doporučení, bude žít normálním a šťastným životem. Nepomohlo to. Ukotvená v sebelítosti našla argument, jak nám otravovat život. Vrchol všeho byl, když si v baru našla zajíčka, tak o třicet let mladšího a užila si s ním u nás na gauči. “Vždyť já nevím, jak dlouho tu ještě budu!” řekla zas, když Pavel křičel, co to zase dělá. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak se tu všichni zblázníme…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Markétou

84822