Můj příběh: “Rozešli jsme se s přítelem. Už dva měsíce se ale nechce odstěhovat z mého bytu.”

Když jsem od našich po maturitě dostala klíče od prvního bytu, byla jsem nesmírně pyšná. Kdo to může říct? Sotva dospělá a už něco vlastním. Rodiče mi vždy umetali cestičku a já se tím nijak netajila. Přesto se ale považuju za velmi pracovitého člověka, který zkrátka umí vydělat peníze i sám.

Můj příběh: “Léčím se s cukrovkou. Máma mě nikdy nepodržela.”

Pro moji mámu jsem nikdy nebyla dítě, které by opečovávala jako ochranář. Nepřemýšlela nad tím, že vnímám a rozumím. Nejhodnější jsem byla, když ...

První hádky začaly, když jsme šli do práce

Našla jsem si tehdy v prvním ročníku vysoké školy Michala. Byl pohledný, ambiciózní a zkrátka to všechno do sebe zaklaplo. Byl mi velkou oporou v době, kdy mi zjistili cukrovku. Vydrželi jsme spolu celých pět let školy, až do magistra. Celou tu dobu bydlel u mě. Přišlo mi logické, aby neplatil za kolej a zkrátka ušetřil. Přispíval mi půlku na služby, a já jsem tak byla spokojená. S první prací se ale začaly objevovat první mráčky v našem vztahu. Hádali jsme se, nikam jsme spolu nechodili, každý den jsme vedle sebe jen přežívali. Byli jsme schopní říct si tolik zlého, že jsem jednoho dne řekla dost a Michalovi oznámila, že se rozcházíme.

Nečekala jsem, že se tehdy rozbrečí, protože celou dobu byl úplně nad věcí. Během školních let totiž řešil zpravidla jen povrchní věci týkající se kdejaké party. Pak ale přišly pracovní povinnosti a starosti, které nás začaly odcizovat. Najednou každý z nás chodil domů s úplně jinými myšlenkami, protože jsme šli do odlišných oborů. Nerozuměli jsme si, neměli jsme se o čem bavit. A neposlouchali jsme se vzájemně. Zkrátka si každý žil to svoje.

Můj příběh: “U mého prvního porodu mi sestřičky nevěřily, že už rodím. Ženy, dejte na svůj instinkt.”

Odmala vyrůstám v rodině, kde je cukrovka hlavním tématem. Děláme si z toho spíš legraci, nikdo nikdy nesmutnil nad tím, že naše máma není zcela ...

“Všechno je moc drahé,” říkal

Rozchod byl jenom otázka času. Když se ale Michal skutečně rozbrečel, zarazilo mě to. Trvala jsem na svém. Slíbil, že si něco najde a půjde. První týden jsem to nechala být, i druhý. Zkrátka jsem doufala, že pracuje na tom, aby byl rychle pryč a tahle nepříjemná situace skončila pro nás oba. Třetí týden už mi to nedalo. “Hledáš ten byt?” ptala jsem se. “Jo, jasný. Ale všechno je drahý. Tolik nemám,” řekl. “Určitě se něco objeví,” doufala jsem. Vím, že je teď všechno dražší, na druhou stranu, co jsem měla dělat? Bydlet s bývalým, protože dost nevydělává?

Když už to byl měsíc, znervóznila jsem. “Víš co, já jsem se rozhodl, že nikam nejdu. Proč bych měl? Pomohl jsem ti tu všechno předělat,” řekl jednou. A já jsem se zarazila. “Michale, tohle je přece můj byt, dali mi ho rodiče,” oponovala jsem. “Tak to je možná pravda, ale kdo mi vrátí, co já jsem sem dal? Ten čas, starosti, peníze,” mluvil jako vyměněný. “Já ti říkám, sbal se a odejdi. Běž třeba k rodičům,” řekla jsem rázně.

Nevím, co mám dělat

Nepomohlo to. Takhle už se hádáme každý den. Já na něj křičím, ať se sebere a odejde a on se mi směje do obličeje, že nikam nejde, že nemá kam. Nechci být zlá, nechci ho vyhodit na ulici, ale copak to takhle jde? Aby tady zůstával jen proto, že jsme se kdysi dali dohromady? Stydím se přiznat rodičům, co se tady děje. Nevím ani, jestli by mi měli jak pomoct.

A na koho se mám obrátit? Na policii? Abych řekla: “Dobrý den, rozešla jsem se s přítelem a on si nechce sbalit trenky.” Spí na gauči, platí vše tak, jako doposud, pomáhá s úklidem, nakupuje a nijak mi neubližuje. Jen tu prostě přebývá. Netuším, co mám dělat.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Markétou

58448