Můj příběh: Prohra někdy krutě bolí. Amputace nohy pro mě ale byla v konečném důsledku výhrou

Ještě tomu není ani deset let od doby, kdy jsem měl pocit, že se mi zhroutil celý svět. Byl jsem úspěšný podnikatel, scházelo mi pár let do šedesátky, ale na svůj věk jsem se vůbec necítil. V rámci práce jsem cestoval po celém světě, podíval jsem se opravdu do nejrůznějších koutů světa. Byl jsem zvyklý na ledacos, takže i když jsem k padesátinám dostal namísto velkého dortu cukrovku, neměl jsem pocit, že se děje něco extra špatného – prostě jsem se omezil trochu ve stravě, ale jinak jsem pokračoval v zajetých kolejích.

Peníze nejsou všechno

Nebudu vám lhát v tom, že by z mého koníčku, kterým byla moje práce, byla nějak nadšená i rodina. Manželka nikdy moc nebyla holka do světa, lítat se bála a spíš jí vyhovoval život doma – starat se o děti, o zahradu, mít kamarády. Já tak za zákazníky cestoval sám, trávil jsem spoustu týdnů v zahraničí, ale i když jsem byl doma, neměl jsem na rodinu moc času – řešil jsem chod firmy, problémy, objednávky… Co rodině rozhodně nechybělo, byly peníze. Tenkrát jsem si myslel, že pro ně dělám maximum, opravdu jsem chtěl, aby se moje tři holky – manželka a dvě dcery – měly jako v bavlnce. Jenže mi vůbec nedocházelo, že to nestačí…

Jak poznám, že mám diabetes 2. typu? Mezi příznaky cukrovky patří žíznivost, časté močení i kvasinkové infekce

Celosvětově se s diabetem potýká více než 10 % populace a dle odhadů by mělo mít do roku 2045 cukrovku 700 milionů dospělých po celém světě, ...

Od krachu manželství až po vážné zdravotní komplikace

A tak se to nějak sešlo, dcery vyletěly z rodného hnízda, našly si partnery, a manželka tak najednou zůstala sama. Dala mi tehdy v podstatě ultimátum – buď omezím svoje podnikání a budeme trávit víc času spolu, nebo jdeme od sebe. No, tušíte správně, nechtěl jsem se vzdát svého rozjetého byznysu a slepě věřil tomu, že manželka se zase nebude chtít vzdát mě a zlaté klícky. Mýlil jsem se… Jednoho dne jsem se vrátil do prázdného domu. A od té doby se vlastně začalo všechno, slušně řečeno, sypat. Problémy se začaly objevovat i v práci, přišel jsem o několik zakázek, do toho se u mě objevily kromě cukrovky další zdravotní problémy.

Od odchodu manželky jsem kašlal na svůj životní styl, začal jsem i dost pít, když jsem seděl po večerech sám v prázdné ohromné vile. Vše vykumulovalo ve chvíli, kdy jsem se zranil na jedné stavbě – roztrhl jsem si lýtko o rezavou traverzu. Nic vážného, co by mě stálo život – kdyby nebylo cukrovky. Rána se nehojila, právě naopak. Opakované záněty, šílené bolesti… Po několika měsících bylo už jen jediné řešení – amputace.

Po amputaci nohy jsem zvažoval odchod z tohoto světa

Nedalo se už nic dělat a nohu mi opravdu uřízli. Byla to pro mě poslední tečka. Ležel jsem v nemocničním pokoji, bilancoval nad svým životem, vyčítal si každý den, který jsem obětoval podnikání namísto rodině. A zvažoval, jak ten život skončit. Hlavou se mi honily nejrůznější depresivní myšlenky a já sbíral odvahu, pro kterou se rozhodnu.

Vykopejte si hojiče kostí a připravte mazání nejen na bolavé klouby. Čas sběru kostivalu právě přichází

Růžovo-fialové květy až metr vysokého kostivalu lékařského (Symphytum officinale) zaujmou během léta nejen naše pohledy, ale obaleny jsou i ...

Vše změnila vnučka

Když už jsem byl opravdu na pokraji sil, přišla za mnou na návštěvu dcera s vnučkou. Žily v té době v zahraničí a vídaly jsme se opravdu jen zřídka. Malé byly čtyři roky a já ji vlastně pořádně neznal… Seděla u mé postele, najednou mě chytla za ruku, pohladila mě a řekla: „Dědečku, já nechci, abys umřel.“ V tu chvíli se se mnou zatočila celá místnost, z očí mi valily slzy a já si uvědomil, jaký jsem blbec – pardon za to slovo, ale jinak se to nazvat nedá. Celý život jsem na rodinu kašlal – a teď bych to udělal zase? Zase bych je nechal samotné… To už nikdy nedopustím. A tak jsem začal bojovat, makat na sobě i na našich vztazích.

Rodina je pro mě nejvíc

Změnil jsem ve svém životě snad všechno – prodal jsem firmu, našel si koníčky, které mohu dělat i s amputovanou nohou, a hlavně si užívám života. Vím, že nikdy nevím, kdy bude ten poslední den, a tak se snažím dohnat vše, co jsem celé roky zameškával. Trávím spoustu času s dcerami a jejich rodinami, užívám si vnoučata, trávíme společně prázdniny, dovolené i Vánoce. Na všechny oslavy se scházíme opravdu celá rodina, i s bývalou manželkou. A musím říct, že si teď rozumíme opravdu skvěle. Nevím, jestli je ještě šance, že se k sobě vrátíme – jsme oba sice singl, ale každý žijeme samostatně. Ať tak či onak, to nejdůležitější je, že si rozumíme, tvoříme pořád rodinu a já můžu s hrdostí prohlásit, že jsem ten nejšťastnější chlap na světě, protože mám to nejcennější – rodinu, kterou miluju.

Chtěl bych proto říct všem, kteří si můj příběh přečtou, nejen diabetikům, aby se ani v těch nejhorších chvílích svého života nikdy nevzdávali. Nikdy totiž nevíte, co krásného na vás po té bouřce plné hromů a blesků čeká…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s panem Radkem
Foto: Freepik

7262