Můj příběh: “Přítel mě kontroloval na každém kroku. Pak mi došlo, že to není kvůli cukrovce.”

Když jsme se seznámili s Markem, řekla jsem mu hned, že mám cukrovku I. typu. V podstatě jsem žila s tou informací už tolik let, že mi vlastně ani nepřišla zajímavá. Často jsem si ale všímala, že lidi vlastně nevědí, jak mají reagovat. Politovat vás? Nebo se zeptat, co to obnáší? Některé svrbí otázka, zda jste jedli moc sladkého, to je klasika. Případně, že cukrovka znamená, že sladkosti nesmíte – a tím to končí. Ale zvykla jsem si.

Dospívání s diabetem: Většina dětí si sladkost dopřeje, na kompenzaci však zapomínají

Sedáme si do táborové jídelny – 20 dívek a 24 chlapců ve věku 12–17 let. Všichni mají cukrovku a léčí se inzulinem. Rozdáváme jim dotazník o ...

Tvrdil, že má o mě jen strach

Marek na to nijak zvlášť nereagoval a rychle se vlastně naučil všemu, co život s diabetikem obnáší. Uměl mi pomoci v každé situaci, která nastala. Byl báječný. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se z vysoké školy vydala do své první práce. Marek byl totiž o rok mladší, a proto ještě zůstal v Olomouci studovat. Já už jsem ale mířila do Prahy, kde mě čekalo mé první místo v moderních kancelářích.

Asi tam tehdy začala přehnaná kontrola, která vyústila ve velké zlo. Marek mi totiž každou chvíli psal, jak se mám, co dělám. Odvolával se na cukrovku, že chce, abych byla v pořádku. Já jsem mu to moc nevěřila… Volal mi do práce několikrát denně, večer si chtěl volat s kamerou, asi aby věděl, kde jsem. Ptal se mě, co jsem za ten den jedla, s kým jsem se bavila. Poměrně rychle mi to začalo být vlastně nepříjemné. Nenechal si to však vysvětlit, myslel si, že mi tím prokazuje lásku. Prý je přeci normální, že se zajímá. Já jsem ale pomalu začínala cítit, že se dusím…

Hliník, autismus i záměrná bagatelizace. Největší mýty a dezinformace o očkování

„S vakcínou proti onemocnění covid-19 začaly být hlasy proti očkování slyšet více než kdy dříve. A s tím se ve veřejném prostoru stále hlasitěji ...

Musela jsem najít odvahu

Jenže mé námitky, že se nechová úplně normálně, vůbec nebral v potaz. Stále pokračoval v teroru, který se stupňoval. Ptal se mě, co mám na sobě, a když se mu to nelíbilo, namítal, že je to moc vyzývavé. Když jsem jedla přes den málo a nebylo mi dobře, řval na mě, jak můžu takhle hazardovat se svým zdravím. Byl jako posedlý a já jsem marně přemýšlela, proč tomu tak je.

Vydržela jsem to celý ten rok, kdy jsme bydleli každý jinde. Když ale úspěšně dokončil školu a chtěl se ke mně nastěhovat, zasvítila mi v hlavě červená kontrolka, že tohle asi nebude nejlepší volba. Nakonec jsem to ukončila, díky bohu. Ale fakt, že jsem přehlížela tuhle manipulaci a přehnanou kontrolu jen proto, že jsem uvěřila, jak moc se o mě bojí… To byla pro mě výstražná zkušenost do budoucna.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Lindou

15537