Můj příběh: “Máma si můj diabetes dávala za vinu. Místo toho, aby mě podpořila, musela jsem v dětství držet já ji.”
Můj příběh: “Partner si našel milenku, protože jsem v těhotenství chtěla trávit večery doma.”
Zdroj: Freepik
Marika se těšila na své první dítě. Přístup Radka byl pro ni ale nesmírně skličující. Nakonec musela učinit rozhodnutí, které si dodnes vyčítá. Co se stalo v životě mladého páru?
Jmenuju se Marika a mám diabetes. Takový můj mnohaletý kamarád, se kterým už mě potkalo spoustu zajímavých zážitků, starostí i uvědomění. Nikdy jsem svou cukrovku nebrala jako omezení a život jsem žila naplno. To se ale změnilo, když jsem otěhotněla.
Horko může s glykémií značně zamávat: Chraňte se před sluncem, dýchejte a hydratujte
Sluníčko se počátkem června začíná projevovat v plné své síle a láká nás k pobytu venku. Pohyb na čerstvém vzduchu je více než prospěšný, pozor ...
Milenku bral jako své právo
Byla jsem od začátku velmi unavená, můj partner Radek to ale nechápal. Často mi vyčítal, že doma není uvařeno, vypráno nebo uklizeno. Že by on přidal ruku k dílu? To bylo jen zbožné přání. Razil heslo, že žena se má postarat a muž vydělat peníze. To plnil do puntíku. Jenže v období těhotenství byl pro mě přístup Radka nesmírně skličující.
Každý pátek toužil někam vyrazit – a já jsem mu jen marně vysvětlovala, že zkrátka nemám sílu. V šestém měsíci přišel s tím, že má milenku. Prý už ho nebavilo, jak nejsem ochotná nikam chodit. Ale copak to jde? Je to i jeho dítě. Nechápala jsem, jak to může brát jako své právo. Proč se o mě nestará, proč se nezajímá. Ale on to tak opravdu vnímal. Já jsem nebyla schopná žádných milostných hrátek, ani jsem na ně po takových dohadech neměla chuť. A on nabyl dojmu, že si nějaké to pobavení ve svém životě zaslouží.
Nevyžádané rady diabetikům, které si raději nechte pro sebe: To jsi jedl asi hodně sladkého
Osoba s cukrovkou je mnohem víc než jen diabetik. Může to být vášnivý sběratel starých knih, vynikající muzikant nebo nadšený sportovec – každý ...
Jednou večer pohár přetekl
Vydržela jsem to dva měsíce, to už jsem měla krátce před porodem. Jeden večer jsem si sbalila věci a utekla k rodičům. Stále dokola mi vrtalo hlavou, jestli tohle mám zapotřebí, zda to vůbec chci tolerovat. A víte co? Nikdy se neozval. Akorát jsme se spolu párkrát spojili kvůli naší dceři, vyřešili, co bylo důležité. Měsíčně poslal pár stovek, aby se neřeklo.
Občas si vyčítám, že jsem své dceři připravila život bez táty. Pak si ale říkám, že snad jednou potkám někoho, kdo nás bude mít opravdu rád.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Marikou
29228