Můj příběh: “Partner mě ani po osmi letech nepožádal o ruku. Prý nechce.”

Když jsem se seznámila s Petrem, tvrdila jsem, že to bude otec mých dětí. Dneska si tak říkám, jestli jsem si do toho vesmírného přání nezapomněla připsat ještě “partner” nebo “manžel”. Zatím to totiž vypadá, že nám to troskotá ve všech ohledech. A já už dlouho uvažuju, zda to nemám vzdát. Ale pravdou je, že v době, kdy mi moje cukrovka dávala zabrat, tu pro mě vždycky byl. První typ jsem měla už od puberty. V tom byl vlastně zase báječný, že mě uměl podržet v těžkých chvílích… A já nevím, jakou cestou se vydat.

Můj příběh: “Mám těhotenskou cukrovku. Z tchyně se kvůli tomu stal můj úhlavní nepřítel.”

Být mámou jsem si vždy přála. Vlastně mě překvapilo, že jsem otěhotněla hned napoprvé. Nemusela jsem si na dítě počkat – jako většina mých ...

Čekala jsem zásnubní prstýnek každý den

Začalo to neshodou ohledně svatby. Už tehdy jsem mohla tušit, že máme rozdílné názory, byla jsem však natolik zamilovaná, že jsem zároveň sama sebe přesvědčovala, že jednou ten názor změní. Nestalo se. A k ničemu se nechystalo ani poté, co jsem mu porodila naši dceru. To už jsme spolu byli šest let. Samozřejmě, že jsem celé těhotenství doufala. Nejdřív, když jsem mu to oznámila. Pokaždé, když přišel domů, koukala jsem, jestli náhodou nevytáhne prstýnek – nestalo se. Pak po porodu. Pak o Vánocích. Pak při prvních Aniččiných narozeninách. Kde nic tu nic.

Musím ale říct, že jsem se za celou dobu nezeptala na ten pravý důvod, proč to tak má. Přišlo mi to vlastně nemístné. Jsem přeci žena, žádat by měl on. Proč se mu budu nabízet? Jenže nedávno už jsem to nevydržela a vyštěkla jsem, s čím tak dlouho otálí. Myslí si, že bude mladší? Bude lepší čas? Dřív tvrdil, že by si na svatbě přál děti, když si na to vzpomínám. Tak proto jsem si možná myslela, že ta žádost přijde po porodu.

Zásady vyváženého talíře jako praktická pomůcka zdravé výživy

Takovéto zásady, které zahrnují upřednostnění skutečných potravin před polotovary, by se měly stát životním stylem, nikoliv povinností. Zvlášť u ...

Šokující pravda na sebe nenechala dlouho čekat

Jenže na otázku, kterou jsem se tak dlouho bála položit, odpověděl strohé: “Dospěl jsem k tomu, že prostě nechci.” A mně spadla brada. Jak se to stane, že v páru, který vypadá na celý život, se najednou jeden rozhodne, že prostě nikdy nebudete rodina? Já jsem to tak cítila. Bylo pro mě extrémně důležité, abychom měli stejné příjmení. Pamatuju si, jak jsme letěli s malou k moři i s mojí mámou, jen dámská jízda. A já musela na letišti ukazovat papír, že s ní můžu odcestovat do zahraničí a otec s tím souhlasí, také se mě nedůvěřivě ptali, jestli je opravdu moje, protože podobná mi zkrátka není.

A tak přemýšlím, zda Petrovo rozhodnutí je vlastně důvod k odchodu. Zda to, co jsem tak pečlivě budovala, se teď rozpadne na tisíc kousků. Přijde mi to nefér. Porodila jsem mu zdravé dítě, starám se o domácnost, chodím třikrát týdně na večer vypomáhat do místní hospody, abychom se měli lépe… Zároveň nevím, zda je ode mě fér, abych odešla právě z tohoto důvodu. Zda to nepřeháním. Ale umím žít celý život bez toho, abych prošla tou bílou uličkou? A co když se jednou rozhodne ve chvíli, kdy už tu můj táta nebude? Budu mu vyčítat, že kvůli jeho otálení mě nevedl k oltáři? Máme malé dítě, není to tak jednoduché. Ale neměla bych v tomto bojovat sama za sebe?

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Marcelou

37303