Můj příběh: “Odpouštím manželovi opakované nevěry. Mám k tomu pádný důvod.”

Život si se mnou krutě pohrával, ačkoliv já sama jsem se nikdy jako oběť neviděla. Když mi bylo 10, zemřeli mi oba rodiče při dopravní nehodě. Vychovávala mě babička, ta ale zemřela, když mi bylo 21 let. O rok později jsem potkala Pepu. Byl to urostlý a vzdělaný muž, což mi nesmírně imponovalo. Začínal tehdy dělat ve finančních službách, což v té době nemělo dobrou pověst. Alespoň moje sociální bublina mi dávala takový pohled. Já ho ale podporovala celou dobu.

Můj příběh: “Budu se vdávat, moje máma mi ale nechce přijít na svatbu. Beru si její bývalou lásku.”

Pamatuji si, jak jsem vždy toužila být úspěšná a zajištěná. U nás v rodině se vždy řešily peníze, a já jsem chtěla, abych žila jinak. Toužila ...

Pomohl mi, byla jsem mu vděčná

Dnes musím říct, že se máme opravdu dobře. Nestrádáme a já jsem s jeho pomocí mohla ve 25 letech nastoupit na denní studium vysoké školy a pět let si skutečně v klidu studovat. Jsem mu nesmírně vděčná. Vždy se o mě finančně postaral a nikdy se ke mně nechoval zle. Byl mou podporou i v těžkých chvílích, které mi do života cukrovka přinesla.

Po několika letech, to už jsme byli manželé, jsem ale přišla na jeho první nevěry. Většinou šlo o asistentky nebo nové finanční poradkyně, které do jeho firmy nastoupily. Byly krásné, vysportované, upravené. Já byla holka, co si nad otázkami u státnic už několik dní neumyla hlavu a večeři jsem objednávala v místních restauracích. Chápala jsem to. Dával mi vše a já na něj neměla čas.

Můj příběh: “Máma si myslí, že nechci dítě kvůli cukrovce. Já mám ale jiný důvod.”

Vždy jsem si myslela, že až "vyrostu", budu mít dítě. Je to tak nějak samozřejmé, že v určitém věku už se nabízí myšlenka na založení rodiny. ...

Myslím si, že mu něco dlužím

Když jsem vystudovala, chtěl, abych nastoupila k němu do firmy. Předkládal mi to jako perfektní životní příležitost, která se už nikdy nemusí opakovat. Ale já jsem nechtěla. Toužila jsem po tom, abych si založila vlastní malou kavárnu, kde se budu ráno potkávat s těmi, kteří spěchají do práce. Nabídnu jim dobrý dort nebo sendvič. A popřeju jim krásný den. Vysoká škola mi dala rozhled, ekonomické znalosti. Chtěla jsem být svým pánem.

Pepa mi to zafinancoval. Dal do toho několik set tisíc, ale já jsem po dvou letech zkrachovala. Přišla pandemie a já nebyla schopna udržet firmu nad vodou, když jsem nemohla mít otevřeno. Nesmírně jsem se styděla. Nikdy mi to nevyčetl, ale já jsem věděla, že jsem nás připravila o velký obnos peněz. Tou dobou bylo už pravidlem, že měl čas od času nějakou bokovku. Přehlížela jsem to. Dnes dělám sekretářku v menší firmě a přemýšlím, co dál. Jeho nevěry mě trýzní čím dál víc, nemůžu se ale zbavit pocitu, že mu zkrátka něco dlužím… Vždyť on mi tolikrát pomohl.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Blankou

43025