Můj příběh: “Nebojte se uvěřit v lásku. Dobře vás navede,” říká naše čtenářka Romana

Je to asi rok zpátky, co jsem si založila na sociálních sítích profil, kde jsem sdílela své zkušenosti s diabetem I. typu. Už dlouho jsem cítila, že o tom potřebuji s někým mluvit, ale v mém okolí nebylo mnoho těch, které by to zajímalo. Chvíli jsem jim své starosti, které byly diametrálně odlišné od těch jejich, vyprávěla, ale pak jsem to vzdala.

Gestační diabetes: Jaká je prevence jeho vzniku a co pomůže k psychické pohodě?

Těhotenská cukrovka neznamená, že se u vás musí okamžitě objevit všechny komplikace, které existují. Pečujte o svůj psychický stav a dostatečně ...

Říkal mi, že se ztrapňuju

Nebyla jsem ten typ, který by se v cukrovce utápěl, ale když už se smiřujete, že pro vás v životě bude chronické onemocnění vždy parťákem, nelze to úplně ignorovat. Tou dobou, když jsem začala být aktivní na sociálních sítích, jsem měla přítele Marka. Byl to báječný chlap, ale bez ambic. Měl svou práci jako manažer supermarketu, dařilo se mu, a tak byl spokojený.

S tím, že jsem začala natáčet na sociální sítě, vůbec nesouhlasil. “Nepřijde ti, že se akorát ztrapňuješ?” říkal mi. Tahle jeho slova mě tehdy moc bolela. Ale neodradilo mě to a snažila jsem se dál. Pamatuju si ten moment, když počet čtenářů začal růst. Bylo to jako splnění dětského snu. Tehdy jsem začala do svých příspěvků také povídat a zbavila jsem se strachu.

Můj příběh: “Uvěřila jsem kartářce. A ona mi zachránila život.”

Když jste v zoufalé situaci a nevíte, kudy kam, obracíte se k mnoha silám. Jednou z nich jsou kartářky. Moje blízká kamarádka Magda takovou ...

Zlomil mi srdce

To se ale Markovi nelíbilo už vůbec a rozešel se se mnou. Prý se mu chlapi v práci smějí. Dnes si myslím, že za tím možná bylo trochu něco jiného. Možná ta kolegyně, která dnes už není jen kolegyní, ale nastávající matkou jeho nenarozené dcery. Když jsem se pouhé dva týdny po našem rozchodu dozvěděla o jeho novém vztahu, byla to pro mě obrovská zrada.

“Chápeš to? A on se ani nestydí!” říkala jsem kamarádce Monice. Nemohla jsem pochopit, proč mi takhle ublížil a dává na odiv svou novou lásku. Tehdy jsem se uzavřela do sebe. Ještě před tím, než jsem to ale udělala, jsem mu několikrát za týden prohledávala profil na sociálních sítích, prohlížela si nové fotky, nové sledující i komentáře. Nemohla jsem si pomoct. Možná jsem samu sebe stále přesvědčovala o tom, že nestál za nic.

Dala jsem sama sobě slib

Prošla jsem si potom takovým zoufalým obdobím, kdy jsem naháněla každou volnou duši, která se kolem mě mihla. Z jednoduchého důvodu, toužila jsem po pozornosti. Když máte zlomené srdce, často upadnete do spirály nahánění každého, kdo vám dá jen trochu najevo, že za něco stojíte. Vydrželo mi to pár měsíců a pak jsem sama sobě na Vánoce slíbila, že se prostě budu soustředit na sebe.

Najednou se objevil Vilda. Malý (menší než já!) kluk, který nosil brýle, měl zrzavé vlasy a většinu času trávil u her za počítačem. Kontaktovala jsem ho kvůli webu, který jsem založila. Souvisel s profilem na sociálních sítích o cukrovce, kvůli kterému mě Marek opustil. Vilda byl pro mě typ, za kterým bych se jen tak neohlédla. Začali jsme se kamarádit, volali jsme si, chodili jsme si sednout na něco dobrého a já mu vyprávěla všechny své trable s muži.

Už ani nevím, kdy se to stalo. Kdy jsem se zamilovala tak, že na ničem z toho, co jsem dřív zažila, nezáleželo. Nakonec, když se zamilujete, na ničem nezáleží. Všechno, čím si člověk projde, ho nakonec vede přesně tam, kde má být. Jednoho dne se člověk vzbudí, a každý jeho kousek se poskládá zpátky do úžasného celku, který ukáže, proč se věci staly tak, jak se staly.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Romanou

4011