Můj příběh: “Našla jsem si kamaráda, se kterým jsem mohla mluvit o cukrovce. Skončilo to násilím. A taky láskou.”

Vlastně už si nepamatuju ani chvíle, kdy jsem cukrovku neměla. Když jsem onemocněla, bylo mi čerstvých 18 let a musím říct, že jsem to vlastně nikdy nebrala jako tragédii. Naopak jsem si vždy říkala, že musím život brát takový, jaký je. A naplno si ho užít.

Můj příběh: “Syn se zamiloval do cizinky. Chce mě tu jako diabetičku nechat samotnou.”

Když jsem přišla pět let po narození syna Oldy o manžela, myslela jsem si, že mi definitivně skončil celý svět. Pokud budu až surově upřímná, ...

Zažila jsem noc hrůzy

Partnera jsem neměla do svých 35 let. Nechápejte mě špatně. Nějaké ty milostné románky proběhly a třicítku jsem nepřekročila jako panna. Nemohla jsem však najít tu pravou lásku a právě po té třicítce už mě to začínalo trápit. Přála jsem si děti, dům a nějaké to zázemí.

Čím více se mi ale nedařilo najít životního partnera, tím více jsem se upínala na kamarády. Přidala jsem se tehdy na nějakou debatu kousek vedle ve městě, kde jsem potkala Vaška, také diabetika. Mým záměrem bylo skutečně jen přátelství, Vašek to ale viděl jinak. Jednou mě šel doprovodit po společné večeři a začal mi sahat na zadek. Ohradila jsem se, ať to nedělá. Vašek ale moje ne nebral jako odpověď.

Můj příběh: “Chtěla jsem vydělávat na mateřské, aby se manžel diabetik nepřetěžoval. Vymstilo se mi to.”

Když jsem se seznámila s Markem, řekl mi, že je diabetik I. typu hned na první schůzce. Ačkoliv jsem tehdy o tomto onemocnění nic nevěděla, ...

Potkala jsem svou životní lásku

Chytil mi ruce a snažil se mě líbat. Pamatuju si, že na mě řval, ať jsem potichu, že si užijeme krásný večer. Já jsem křičela, podařilo se mi ho odstrčit a utéct. Při útěku jsem narazila do pána, který se mě okamžitě zeptal, jestli potřebuju pomoct. Všechno jsem mu řekla a on mě doprovodil domů. Dodnes si říkám, že se podivuju, proč jsem se nebála, že narazím podruhé na nebezpečného člověka.

Možná vás nepřekvapí, že ten, do kterého jsem narazila, se stal nakonec mým manželem, se kterým jsem založila také rodinu. O něco později, než jsem plánovala. Ale víte co? Nakonec to vlastně vůbec nevadilo. Přesvědčilo mě to, že život má vždy vše dobře vymyšlené. Kdybych neměla cukrovku, neseznámila bych se s Vaškem a nenarazila do Slávka. Nakonec bylo dobře, že jsem si počkala… Žijeme vedle sebe už spoustu let a skutečně šťastně. Procestovali jsme mnoho míst a v příštím roce se plánujeme trvale přesunout na Kanárské ostrovy. Život je někdy prostě skvělý, ačkoliv už si zoufáme a nevěříme, že by to mohlo dopadnout dobře!

Vaška už jsem nikdy neviděla, mimochodem. Před časem jsme se spojili na Facebooku a psal mi, že ho velmi mrzí, co udělal a chtěl by se omluvit. Mě spíš mrzí, že jsem to tehdy nenahlásila na policii, aby věděl, že pokud žena říká ne, znamená to opravdu ne.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jaruškou

13921