Můj příběh: “Moje máma si nepřála dítě, jako jsem já. Musím ale nést vinu za to, že jsem diabetik?”

Jmenuju se Adéla a mám cukrovku I. typu. Už dlouho. A taky mámu, která se zcela vymyká všem rozněžnělým představám o tom, jak by měla rodina vypadat. Celý život mi vlastně opakuje, že nejsem podle jejích představ. Nedá se říct, že by to byla typická špatná máma na první pohled. Dost často ve mně uměla vzbudit pocity viny jen za to, že jsem o ní smýšlela jako o někom, kdo mi hodně ublížil.

Dna a dieta: Jakým potravinám se raději vyhýbat?

Nutriční terapeutka se zaměřením na diabetes 1. i 2. typu. Zkušenosti má ale i s dnovým onemocněním, hypofunkcí štítné žlázy, anémií nebo ...

Peníze mi dávaly pocit jistoty, sama sebe jsem si nevážila

Ani nevím, kde bych začala. Pamatuju si, jak mi mnohokrát vyprávěla, že nejsem dítě, které chtěla. Možná, že za to mohla cukrovka. Byla jsem jedináček, ale tyhle narážky ve mně vzbuzovaly pocit, že právě kvůli cukrovce si sama sebe nemůžu vážit. Dnes si myslím, že hodnota člověka je v jeho charakteru a nikoliv v jeho zdravotním stavu. Kolikrát jsem si říkala: “Bože, vždyť já si to nevybrala, to vy jste mě přivedli na svět. Milujte mě takovou, jaká jsem.” 

Ale nedávejte mi falešné body. Nikdy jsem to vlastně neřekla nahlas a pokorně jsem přijímala všechny narážky, že nejsem dost. Celý život. Vystudovala jsem náročnou vysokou školu, nastoupila do dvou prací najednou a při nich se snažila dodělat doktorát. Jen pro ten pocit, že mě konečně někdo ocení. Začala jsem vydělávat slušné peníze, mohla jsem se dobře uživit. Ani tehdy mě nepochválila. Kupovala jsem jí drahé dárky, posílala peníze. Vlastně asi i proto, aby mě měla ráda. Zdá se vám to šílené? Člověk občas takhle přemýšlí. Neměla jsem v ruce nic jiného než peníze. Sama sebe jsem si nevážila a peníze mi dávaly pocit jistoty. Začarovaný kruh.

Cukrovka a problémy pohybového aparátu spolu úzce souvisí

Při tomto metabolickém onemocnění dochází k dlouhodobě zvýšené hladině cukru v krvi neboli hyperglykémii. Podle toho, jak k ní dochází, se ...

Někdy se zastavím a pláču

Nepíšu to tu jako stížnost. Píšu to tu pro všechny lidi, kteří si snad někdy budou myslet, že jakákoliv odlišnost v jejich životě může být důvodem, proč je ostatní nemají rádi. Víte, může. Ano, skutečně se najde někdo, kdo vás nebude mít rád pro to, jací jste. Ale to ještě neznamená, že má pravdu. A tak je to se vším v životě. Když tohle píšu, je leden, vy si to možná přečtete v únoru.

S mámou jsem nemluvila od začátku prosince. Neozvala se, ani já ne. Někdy se zastavím a pláču. Proč zrovna mně není máma tou nejlepší kamarádkou? Proč nejsem jiná? Měla by mě pak ráda? Každý rodič není báječný, pečující a milující. Někomu se narodí dítě a zjistí, že si takovou životní cestu vlastně nepřál. V někom se mateřská láska neprobudí. Řeknu vám na závěr ještě něco, co jsem vlastně ani napsat nechtěla. V mojí mámě se láska nikdy neprobudila. Od šesti let jsem žila u babičky, od osmnácti let sama. Byt měla přes chodbu, ale mě doma nechtěla. A já jsem na ni stejně každý den zvonila, v dospělosti jsem jí vozila ty drahé dárky a volala jí, jak se má.

Fakt, že jsem s vámi mohla sdílet několik myšlenek, je pro mě osvobozující. Uvědomit si, že cukrovka není důvodem pro pochyby o tom, zda jsem hodnotný člověk. Zda jsem něco méně než zdraví lidé. Věřte mi, že se s tím spousta lidí potýká a ani o tom nahlas nemluví. Neříkejte nám, že jsme nemocní, jsme stejní jako vy. Jen máme během dne nějaké ty povinnosti navíc, které ty “zdravé” nečekají. A nikdy nikomu nedovolte, ať už jste diabetik nebo kdokoliv, aby vám říkal, že nejste dost. Ne nadarmo se říká, že Bůh každému naloží tolik, kolik snese.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Adélou

17180