Můj příběh: Manželčina cukrovka nám zničila manželství. Oporu našla v náruči svého švagra

Petrově manželce diagnostikovali cukrovku 2. typu před více než třemi lety. Do té doby funkční manželství najednou začalo být naplněno výčitkami, hádkami, nepochopením a neporozuměním.

Manželka se s cukrovkou nesmířila a hledala viníka

Jana byla vždycky holka do nepohody. Když však přišla domů od doktorky s tím, že má cukrovku, najednou se změnila – začala strašně panikařit, měla pocit, že umírá, že je nevyléčitelně nemocná. Snažil jsem se její emoce mírnit, vysvětlovat jí, že cukrovku má spousta lidí v našem okolí, ale nechtěla vidět slyšet.

Když jsem byl s ní doma, vyčítala mi první poslední, nebo se se mnou hádala, vyvolávala konflikty. Když jsem byl v práci, vyvolávala mi, jak ji to mrzí, že je zoufalá a neví, co má dělat. Snažil jsem se ji přesvědčit, že pokud se s tím není schopná vyrovnat sama, najdeme někoho, kdo by jí pomohl, nebo ať aspoň zajde ještě jednou za obvoďačkou, ať si s ní o tom promluví. Ale bylo to zbytečné. Nechtěla. A nechtěla už to řešit ani se mnou – prý ji nechápu a vše zlehčuju.

Z deníku diabetika: Cukrovku jsem nezvládala, jídelníček byl pro mě boj. Pomohla až nutriční terapeutka

Jana pracuje v kanceláři, takže má sedavý způsob života, pohybu kromě procházek se psem nikdy moc nedala, a nějaké to kilo navíc by se u ní taky ...

Pochopení našla u mého bratra

Po nějaké době k nám na návštěvu přijel můj brácha. Bydlí na druhém konci republiky, tak se nevídáme moc často. Ale jeho návštěva Janě prospěla – s ním byla schopná se o své nemoci bavit. Strávili ve společném rozhovoru několik hodin. Brácha si sám prošel náročnou nemocí, a tak měl pro Janu a její pocity pochopení. A já byl šťastný, že konečně Jana začíná nazírat na problém „otevřenýma“ očima, že vidí cukrovku reálně.

Brácha byl u nás celý víkend a když odjížděl, měl jsem doma zase zpátky svou starou Janu. Byla vyrovnaná, usměvavá, v pohodě. S bráchou se dohodli, že když na ni budou padat chmury, může mu kdykoliv zavolat.

Šok přišel po půl roce

S bráchovým odjezdem se u nás kapitola cukrovky víceméně uzavřela. Jana se nechtěla o své nemoci se mnou bavit, ale byla v pohodě, a tak jsem byl v pohodě i já. Nějak jsem neřešil, jestli jí pomohl jen ten víkend s mým bráchou, nebo jestli jsou nadále v kontaktu – vlastně mě ani nenapadlo, že by v kontaktu byli, předpokládal jsem, že by mi to Jana řekla. Jenže o pár měsíců později přišel šok – Jana mi oznámila, že se do mého bratra zamilovala, že se spolu od toho víkendu pravidelně vídají a že má vedle sebe konečně někoho, kdo ji chápe a je jí oporou.

V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, jak reagovat, přišlo mi to jako špatný vtip, který následně vystřídal vztek, nepochopení, přemlouvání… Ale vše bylo marné. Jana byla rozhodnutá, že odchází za mým bratrem na druhý konec republiky. Odstěhovala se a podala žádost o rozvod. Vůbec nevím, jestli jsou spolu, nebo ne, jestli žije u něj. Přestal jsem komunikovat jak s ní, tak s bráchou. Do dneška jsem to nějak nepřekousnul a nevím, jestli jim to někdy odpustím. Ani v tom nejhorším snu bych si nedokázal představit, že by mi cukrovka mohla zničit manželství, navíc takto hloupým způsobem…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavním aktérem Petrem
Foto: Freepik

41575