Můj příběh: “Mám těhotenskou cukrovku. Z tchyně se kvůli tomu stal můj úhlavní nepřítel.”

Být mámou jsem si vždy přála. Vlastně mě překvapilo, že jsem otěhotněla hned napoprvé. Nemusela jsem si na dítě počkat – jako většina mých kamarádek. Poprvé jsem byla trochu v šoku, přeci jen je to velká změna do života. S Alešem jsme ale měli zázemí, a tak nebyl důvod, proč se netěšit. Jenže to by do toho nesměla vstoupit tchyně, která zřejmě pojala přesvědčení, že moje těhotenství je záležitost všech. A pro ostrá slova nešla najednou daleko.

První diabetologové vyšetřují pacientům také zrak. S využitím umělé inteligence tak předchází závažné retinopatii

„Vyšetření retinopatie by mělo být u diabetiků provedeno každý rok, praxe tomu ale neodpovídá, a to i přesto, že bez včasného záchytu může nemoc ...

Tchyně mi cukrovku vyčítala

Jak šlo početí snadno, o to víc mě překvapilo, když mi v průběhu těhotenství doktor potvrdil, že mám těhotenskou cukrovku. Byla jsem v šoku, navíc jsem o tom do té chvíle neslyšela. Zkrátka neznalá prvorodička. Myslela jsem si, že na ty testy jdu stejně jako všichni – jen pro kontrolu, že je to vlastně povinnost. Poprvé mi naměřili i bez vypití roztoku vysoké hodnoty a poslali mě domů. Následně se však hodnoty potvrdily a diagnóza byla na světě.

Můj gynekolog mě tehdy odeslal na diabetologii, kde mi vysvětlili vše potřebné. Střídmá dieta, měření glukometrem, pohyb. Byla jsem odhodlaná udělat maximum pro to, aby naše dítě bylo v pořádku. Jenže tchyně na to měla zcela jiný názor. Moje diagnóza ji šokovala a hned řekla, že to jsou určitě geny té naší rodiny. Narážela tím na moji mámu, která se léčila s alkoholismem. To tchyně nerada viděla, ona sama sebe prezentovala jako místní honoraci. Nechala jsem to být, nemělo význam hádat se. Myslela jsem si zkrátka svoje.

Můj příběh: “Můj přítel pomáhal mámě s cukrovkou. Nakonec se do sebe zamilovali.”

Myslela jsem si, že je Ondra báječný člověk – a on vlastně opravdu je. To, co se stalo, na jeho povaze nic nemění. Na tom, jak na něj koukám já, ...

“Nepřej si mě, jestli bude něco špatně,” řekla

Jenže jakékoliv jídlo, které jsem si dala, bylo pod drobnohledem tchyně. Dokonce volala Alešovi, aby se ujistila, co jím. “Je to taky moje vnouče, ty se ke svému tělu neumíš chovat,” shazovala moji snahu. Bylo to samé – tohle si nedávej, nejez to, dej si menší porci. Vyčítala mi každé jídlo. Když si k tomu připočtete ještě těhotenské hormony, asi každý pochopí, že z takového chování mi bylo pořádně úzko. Navíc se mě Aleš za celou dobu vůbec nezastal.

Teď jsem v devátém měsíci. Tchyně mě neustále varuje, že ať si ji nepřeju, jestli se po porodu u vnučky ukáže něco špatně. A já panikařím. Už jsem se přistihla při tom, že více myslím na tchyni než na dceru, se kterou se zanedlouho potkám. Netěším se na první dny, přemýšlím, zda vše zvládnu perfektně. Vím, že je to také její rodina, ale copak má právo se mnou takhle jednat? A není Aleš zkrátka bačkora, když neřekne ani slovo?

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Danielou

50211