Můj příběh: “Mám cukrovku a velké sny! Chtěla bych vlastní dům, ale děsí mě, že si na něj nikdy nevydělám.”
Vlastní bydlení je pro čím dál více mladých lidí nedosažitelná věc, a tak zůstává u snů.
Zdroj: Shutterstock
Anička vždy toužila po vlastním domově. Chtěla tak naplnit strádání ze svého dětství, které bylo plné stěhování. S partnerem, jenž jí byl oporou při diagnóze cukrovky, je ale pojí velký strach z budoucnosti. Při dnešních cenách si totiž nic svého nemohou dovolit. Ostatně, jako mnozí jiní mladí lidé.
Poslední dobou se probouzím s ukrutným strachem a vlastně nevím, jak s ním mám pracovat. Vždy jsem toužila mít vlastní dům, bazén. Perfektní místo, kde založím rodinu. Chtěla jsem, aby moje děti vyrůstaly ve stabilním prostředí. Když jsem totiž byla malá, neustále jsme se stěhovali. Jediným mým dětským snem tak bylo mít ten jeden pokojík, ve kterém budu dospívat a v pubertě si do něj přivedu nějakého toho kluka (s kterým budeme utíkat před rodiči oknem v prvním patře). Tahle nenaplnitelná představa mi připadala jako úžasné dobrodružství.
Můj příběh: “Léčím se s cukrovkou. Máma mě nikdy nepodržela.”
Pro moji mámu jsem nikdy nebyla dítě, které by opečovávala jako ochranář. Nepřemýšlela nad tím, že vnímám a rozumím. Nejhodnější jsem byla, když ...
Vše se zdálo perfektní
Mé sny se nikdy neuskutečnily, a tak jsem to všechno chtěla jednou dopřát aspoň svým dětem. Aby nikdy nemusely zažít pocit, že si domů nemůžou nikoho pozvat, nebo snad nebudou mít kvůli neustálému stěhování stabilní kamarády.
Partnerem je mi už 8 let Pepa. Perfektní chlap, se kterým si užíváme volné chvíle, jak se sluší a patří. Vášnivě, romanticky i jako nejlepší přátelé. Byl mi oporou, když jsem zjistila, že mám cukrovku.
Byla to pro mě jako rána z nebes, ale tam někde uvnitř vím, že jsem tomu šla neuvěřitelně naproti špatným životním stylem. Jeden čas jsem měla 130 kilo, pila litry sladkých limonád a ve fast foodech jsem byla jako doma. Sport mi nic neříkal a raději jsem si večer otevřela láhev vína nebo si dala rum s kolou. To mi rychle skončilo, musela jsem přehodnotit mnohé.
Můj příběh: “Trvalo mi pět let, než jsem dokázala ocenit muže vedle sebe.”
Potkali jsme se s Martinem tehdy v jednom místním baru. Co vám ale budu povídat, nebylo to zrovna příjemné místo a člověk musel dávat pozor, kam ...
Promarnili jsme příležitost
Mysleli jsme, že koupíme dům už v roce 2016, když jsme se spolu poprvé stěhovali do našeho pronajatého bytu. Tehdy se nám ale zdálo, že je ještě spoustu času a jednou, až budeme vydělávat více peněz, si pořídíme ten náš vysněný domeček. Ceny šly ale strmě nahoru a my na to nereagovali ani o dva roky později, kdy jsme se přesouvali do jiné pražské části. Dneska sice máme krásné příjmy, které nám umožňují cestovat a koupit si, co se nám líbí, na ten náš vysněný domeček ale nemáme. Prostředky nejsou vlastně ani na hypotéku.
Rychle jsme v rostoucích cenách ztratili svůj komfort “luxusu” a museli se uskromnit. Je mi jasné, že teď není cesta, jak si splnit sen o vlastním domově.
Obavy z budoucnosti
A tak se v noci budím a bojím se, že moje děti zažijí přesně to, co jsem prožívala já. Budou se neustále stěhovat a nikdy nepocítí, jaké to je mít během vyrůstání svůj dětský pokojík. Pomohlo by mi vědět, že se s takovým strachem neperu sama… Také dlouhé roky sníte o tom “být ve svém”, ale situace vám to dlouhodobě neumožňuje? Vím, že se možná podle někoho zabývám malichernostmi a měla bych si vážit toho, co mám, jenže mě pronásleduje minulost. Nemít totiž jedno jisté místo v dětství je velmi stresující…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Aničkou
4648
