Můj příběh: Mám cukrovku a moje sestra ne. Nenáviděla jsem ji a chtěla zničit vysněnou svatbu

Nikdy jsem nebyla závistivý člověk, naopak lidem vždy přeji a baví mě s nimi oslavovat jejich úspěchy. U mé sestry Renaty jsem to měla ale vždy úplně jinak. Už od puberty jsem se potýkala s diagnózou cukrovky a nešlo mi to příliš dobře. Měla jsem neustále vztek na všechny a všechno a zároveň jsem toužila všechny propriety, které jsem potřebovala pro každodenní rutinu, zahrabat hluboko do země.

Chtěla jsem se bavit, užívat si života a nemít žádné starosti. Zažít první lásky, klidně i první zlomené srdce a první neúspěchy. Po tom, co jsem se dozvěděla, že mám cukrovku, mi tenkrát přišlo, že nic už z toho nebude. Samozřejmě to nebyla pravda. Ale puberťákovi to nevysvětlíte.

Můj příběh: Mám cukrovku a moje sestra ne. Nenáviděla jsem ji a chtěla zničit vysněnou svatbu

Nikdy jsem nebyla závistivý člověk, naopak lidem vždy přeji a baví mě s nimi oslavovat jejich úspěchy. U mé sestry Renaty jsem to měla ale vždy ...

Cukrovka můj pocit méněcennosti dohnala na maximum

Moje sestra Renata byla žena, která vždy vynikala a sklízela obdiv. Byla o pět let starší než já a vždy mi byla inspirací. Zkrátka úspěšný člen rodiny, který studoval v Americe, měl tři vysoké školy a nádhernou postavu. Kluci jí odjakživa leželi u nohou. Já byla ten člen rodiny, který měl brýle, nepadnoucí oblečení a věčně ležel v knihách. „Ty jsi taková naše budoucí brejlatá úřednice,” dělal si ze mě vždy táta legraci. Sama vím, že to tenkrát nebyl kompliment.

Toužila jsem být jako ona a často jsem si tajně půjčovala její oblečení, když zrovna cestovala a nebyla doma. Chtěla jsem vypadat jako ona. Mít červené nehty, rudé rty a ten šibalský úsměv, který odzbrojil každého. Když jsem ale stála před zrcadlem, viděla jsem úplný opak. Po zjištění mého onemocnění jsem v sobě ten pocit méněcennosti ještě podpořila. „Není to fér, proč já a ne ona?“ vyhrkla jsem jednou na mámu. „Šárko! Proč tohle říkáš. Nikdo si to přeci nevybírá,“ odsekla mi. Asi to tenkrát myslela dobře, ale mě ještě více utvrdila v tom, že Renata je zkrátka lepší.

Psychohygiena rodiče: Abyste se postarali o své dítě s diabetem, musíte se nejdříve postarat o sebe

Spokojený rodič rovná se spokojené dítě. I s diagnózou diabetu můžete žít plnohodnotný rodinný život. Nedovolte, aby vás diabetes zlomil. Být ...

Chtěla jsem jí zkazit za trest svatbu

Když přišla domů s prstýnkem na ruce a se slovy: „Budeme se brát!“ toužila jsem jí ten sladký život zkazit. Měla jsem pocit, že už to nemůže být horší. Roky jsem byla tajně zamilovaná do jejího nastávajícího Martina, to bylo moje další příkoří. On byl ten typ, za kterým se každá žena otočí. Elegantní, komunikativní gentleman, který byl vzdělaný a uměl se chovat v každé společnosti. Další skutečnost, která mě na Renatě neuvěřitelně vytáčela – měla štěstí na muže, to já nikdy neměla. „Kde sehnala takovýho chlapa a proč si chce vzít zrovna ji?” rozčilovala jsem se při rozhovoru s kamarádkou. Neuvěřitelně jsem mu nadbíhala, ale pro něj jsem byla jen malá sestřička.

„Chtěla bych, abys mi pomohla vybrat svatební šaty, Šárečko, prosím!“ řekla tím svým sladkým hláskem několik měsíců před svatbou. Vybraly jsme a já měla za úkol je den před obřadem vyzvednout a dopravit je na statek, kde se svatba konala a kde už se den předtím přespávalo. Nenapadlo mě tenkrát nic lepšího, než šaty ze salónu vyzvednout a cestou je hodit do nejbližší popelnice. Když jsem si však uvědomila o pár ulic dál, co jsem udělala, a spěchala tam zpátky, už tam nebyly.

Můj příběh: Mám cukrovku a moje sestra ne. Nenáviděla jsem ji a chtěla zničit vysněnou svatbu

Nikdy jsem nebyla závistivý člověk, naopak lidem vždy přeji a baví mě s nimi oslavovat jejich úspěchy. U mé sestry Renaty jsem to měla ale vždy ...

Nerozhodila jsem ji, ihned měla nové řešení

Byla jsem v koncích a nevěděla, co budu dělat. Tak jsem si při příchodu na statek vymyslela, že mě přepadli a šaty mi ukradli. Renata měla v očích okamžitě takový strach a hned mě pevně objímala. „Panebože, vůbec si s tím nedělej hlavu, hlavně, že jsi v pořádku. Šaty vyřešíme,“ řekla mi tenkrát s úsměvem. Byla taková vždy. Laskavá. A mně se vehnaly slzy do očí. Ona má takovou starost a já se jí snažím zkazit svatbu… Nakonec to dopadlo dobře. Renata byla vždy přizpůsobivý spontánní člověk, takže naběhla do prvního obchodu, koupila si nádherné šaty ve stylu boho, čelenku do vlasů a místo princezny se vdala jako víla z pohádky. Jako by se nic nestalo.

Slušelo jí to, moc. Svatba se povedla a všichni se dobře bavili. Já jsem nikdy nikomu nepřiznala, že za eskapádu se šaty můžu já. Dnes se za to příšerně stydím. Až o několik let později jsem si v sobě zpracovala, že Renata nemá s diagnózou mé cukrovky vůbec nic společného, že nikdo nerozhodoval, kdo z nás dvou ji bude mít, prostě to tak je. V dospělosti jsme se navzájem vlastně ještě více vzdálily, ona sama teď žije v zahraničí. Když ale vidím jejich svatební fotku u našich v obýváku, dodnes se mi svírá žaludek…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Šárkou

17911