Můj příběh: “Lhala jsem příteli o zásadní věci. Teď nevím, jak z toho ven.”

Když jsme si začali s Markem, byl ke mně okamžitě upřímný. “Nechci mít děti,” řekl mi. Měl cukrovku a v hlavě si zakotvil názor, že zkrátka potomky nechce, aby nemoc neměly také. Marně jsem s ním o tom diskutovala. Všechny mé náznaky okamžitě utnul. A já, zamilovaná až po uši, jsem jednou řekla: “Dobře, tak nebudeme mít děti.” Možná jsem lhala, možná ne. Dnes už vlastně nevím.

Procestovali jsme svět

Musím říct, že několik let jsem s tím vlastně byla úplně v pohodě. Cestovali jsme, viděli jsme kus světa. Několik měsíců jsme strávili na Bali, dva roky jsme pracovali v Anglii a procestovali jsme přes léto Ameriku. Přes zimu jsme v Čechách vlastníma rukama zvelebovali dům, který jsme koupili už polorozpadlý. Byla jsem šťastná, opravdu. Ale jednou mi začalo něco chybět.

Co když nebudu mít děti, budu toho litovat? A kdo se o mě postará ve stáří? Kdo mi dá tu radost ze života? Spoustu otázek, které vůbec nebyly z mojí hlavy, ale z hlav těch, kteří děti měli a spatřovali v nich smysl svého života. Já děti milovala, jen jsem nevěděla, zda chci svoje. Navíc, pokud bych zůstala s Markem, neměla bych zřejmě na výběr, protože ani za těch pár let strávených cestováním se Markův postoj nezměnil.

Syndrom FOMO jako stále častější nebezpečný fenomén: V čem ohrožuje diabetika?

FOMO je anglická zkratka "fear of missing out". Do češtiny bychom tento fenomén přeložili jako "strach ze zmeškání". Týká se pocitu, že vám něco ...

Ani mi nedošlo, že jsem zalhala

Až jednou, když jsme společně trávili pár týdnů na Sicílii, se mě nad skleničkou dobrého vína zeptal: “Budeš jednou litovat, že jsi mi dala přednost před dětmi?” Do té chvíle, než se zeptal, jsem to tak nevnímala. Pravdou ale je, že to skutečně bylo buď a nebo. “Ne, nikdy,” vyhrkla jsem, aniž bych si svou odpověď promyslela. “To jsem rád, děkuju za upřímnost,” usmál se na mě Marek, ale já věděla, že tohle není dobré.

Vrtalo mi to hlavou natolik, že jsem se pár dní po příletu ze Sicílie sbalila a odjela sama na další dva týdny na Kanáry. Moje práce byla plně flexibilní v tom, odkud jsem ji dělala, nebyla to překážka. Na Kanárech jsem se ubytovala v místním hotelu a potkala mnoho rodin. S malými dětmi i těmi většími. Ten přirozený smích, ta radost. Líbilo se mi to. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to skutečně obnáší mít rodinu.

Můj příběh: “Dělejte jen to, co máte rádi. Život máte jeden.”

Žiju s diabetem už od svých třinácti let, jsem zvyklá, že musím čelit občasnému diskomfortu. Dostala jsem se ale do situace, která mě opět ...

Mlčet nebo mluvit?

Každý mi to vždycky předhazoval jako neuvěřitelnou dřinu, spoustu probdělých nocí, stres, strach, nedostatek peněz. Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem na mateřství nic dobrého neslyšela. A tehdy na Kanárech, vůbec poprvé, jsem nad tím začala uvažovat jako nad radostí. A zabolelo mě, že bych se toho vzdala, pokud by to moje tělo dovolilo a zvládlo.

Zatím jsem Markovi neřekla, že moje uvažování se trochu změnilo. Skutečně je cukrovka překážkou pro potomky? Pořád se domnívám, že není, ačkoliv jsem obeznámena s tím, že může způsobovat poškození spermií. A že by děti mohly mít také diabetes? Není to přeci jisté.

Nevím ale, jak o tom s Markem mluvit. Co když to pro něj bude okamžitě důvodem ukončení vztahu a já budu litovat, že jsem něco takového vyslovila? Na druhou stranu, cítím, že mlčet celý život zkrátka nemůžu…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Valérií

10421