Můj příběh: “Jsem adoptovaná. Chtěla jsem najít toho, kdo může za moji cukrovku.”

S diagnózou cukrovky vyvstane u diabetiků často otázka, kdo za to může. Tu touhu najít viníka, tu máme u různých událostí našeho života. Nad některými mávneme rukou, další přejdeme, některé bolí pořád… Ale cukrovka, ta zanechává otázku. Než přijde přijetí a smíření se s nastalou situací, je to těžké. I pro mě bylo.

Nechtěla jsem svou biologickou rodinu hledat

Věděla jsem, že jsem adoptovaná, vlastně odmala. Rodiče mi to nikdy netajili. Ačkoliv si nepamatuji rozhovor, při kterém mi to vysvětlili, brala jsem to jako samozřejmou součást mého života a nijak mě to neznepokojovalo. Moje adoptivní máma mi vyprávěla příběhy o velkém bílém domě, ve kterém byly dětičky, které čekaly na své rodiče. A já. Přišlo mi to roztomilé, taková moje verze pohádky před usnutím, kterou jsem milovala a dávala mi pocit bezpečí. Že existuje místo, ze kterého pocházím a kde mám své kořeny. Pro mě to byl právě ten bílý dům.

Nikdy mě ani nepřepadla náhlá potřeba zjistit, kdo vlastně jsem, nebojovala jsem s tím, že by část mě chyběla a já bych ji hledala. Stejně tak jsem nehledala svou biologickou rodinu. Přijala jsem jako fakt, že rodiče, se kterými sdílím domov, jsou moji a o víc jsem se nestarala. Žilo se mi tak dobře, lehce. Vlastně jsem měla štěstí. Znám mnoho těch, kteří nepřišli do rodiny, ve které by ten domov našli. Ti, kteří si se svými adoptivními rodiči vůbec nesedli. Ale to máte jako v “normální” rodině. Někdo má báječný vztah se všemi a někdo prostě vyrůstá na okraji společenství, kterému nerozumí.

Moje kamarádka Kristýna byla také adoptovaná, potkaly jsme se na jednom semináři. Vždy toužila najít alespoň někoho, s kým sdílí stejné geny, komu se podobá. “Potřebuju najít ten chybějící kousek,” říkávala. Nakonec našla svou babičku, se kterou si utvořila krásný vztah a až do babiččiny smrti si byly velmi blízké. Vyprávěla jí o rodině, o tom, jak dřív žila, co si vše pamatuje z dob před Sametovou revolucí… Někteří to tak mají, pocit, že v nich něco není kompletního. Ale já ne, já jsem byla takový unikát. Samorost mi říkali.

Můj příběh: “Zradil jsi mě!” křičela jsem na něj. A pak se objevil znovu

Když jsem se seznámila s Radkem, byla to láska na první pohled. Nestává se často, že se vám z někoho podlomí kolena a třesou se vám ruce, když se ...

Započala jsem hon

Když mi diagnostikovali cukrovku, bylo mi sedmnáct let. Předtím jsem nikdy nebyla typ, který by přemýšlel nad životem, zkrátka jsem žila. To se touto situací změnilo. Cítila jsem obrovský vztek a říkala si: “Kdybych se narodila MÝM rodičům, tohle by se nestalo!” Právě ti moji rodiče, adoptivní, tehdy vůbec nevěděli, co se mnou. Hledala jsem viníka, bouřily se ve mně emoce a nechtěla jsem ráno vstát z postele. Nemohla jsem vinit geny, neznala jsem toho, kdo byl jejich nositelem. Motala jsem se v šílené spirále výčitek, zlosti na život a otázek, proč zrovna já. A tehdy jsem se vydala na matriku, to mi bylo nějakých čerstvých osmnáct let, myslím.

Měla jsem pocit, že mě moji biologičtí rodiče zradili, že tohle jsem si od nich nezasloužila. Nestačí, že mě odložili, to mě musí ještě takhle týrat? Ani nemůžu říct, jak vulgárně jsem o nich tehdy smýšlela. Na matrice může adoptované dítě získat informace o svých biologických rodičích. Mělo by to dokonce jít dříve než v osmnácti, ale přiznám se, že to jsem nedohledávala. Ještě ten den jsem tam objevila adresu, na kterou jsem se vydala. K mému tehdejšímu překvapení na té adrese nikdo nebydlel. Sociální sítě jsou ale šikovný nástroj, a tak po pár hodinách hledání a s několika informacemi z matriky jsem věděla svoje.

Co dnes dělají hvězdy filmů Muzikál ze střední a Camp Rock? Hádejte, kdo z nich má diabetes!

Muzikál ze střední má úplně obyčejný a běžný námět. Prostředí americké střední školy, pár zapamatovatelných písniček a nenaplněnou lásku, kterou ...

Dnes už vím, že moji rodiče jsou tam, kde mám domov

Jaké bylo překvapení, když o několik měsíců později seděla v mé oblíbené kavárně, což jsem vnímala jako mystickou symboliku (chybně), moje máma a koukala na mě. Se mnou. Neskutečný pocit. Nebyl příjemný, když si ho teď vybavím, ale zároveň velmi vzrušující. Za celý svůj život jsem o mé biologické matce moc nepřemýšlela, ale když už, vnímala jsem ji jako týranou osobu. Jako někoho, kdo mě odložil, protože neměl na vybranou, kdo trpěl a má za sebou těžký osud. Pravda byla někde jinde. Seděla jsem naproti arogantní osobě, která byla kariéristka a já jsem byla to malé, co by ji tehdy připravilo o úspěch.

Pamatuju, že se mi tak zvedl žaludek, že jsem se na tamním záchodě skutečně pozvracela. Pak jsem čekala schovaná tak dlouho, dokud se nepřestala rozhlížet a neodešla. Je vysoce postavenou manažerkou firmy, od které jsem si vždy kupovala produkty. Od té doby jsem to neudělala. Nedala mi odpověď na to, proč mám cukrovku, sama ji neměla a nikdy o nikom jiném neslyšela. Měla dvě další děti, mé sourozence. Ty vychovala, já jsem se jí ale nehodila. Krutá rána, která mě bolí do teď. Vnímala jsem se jako něco méněcenného, mě přece odložili. Otce nezná, prý divoká léta.

Chtěla bych zapomenout, že jsem se s ní vůbec někdy potkala. Přestala jsem hledat viníka a začala hledat způsob, jak s cukrovkou žít. Vím, že to zvládnu. Moji rodiče jsou tam, kde mám domov.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Klárou

71668