Můj příběh: Jako adoptovaná jsem dávala vinu za svůj diabetes biologickým rodičům

To, že jsem adoptovaná, jsem se dozvěděla už jako malá. Ačkoliv si ten rozhovor vůbec nepamatuji. Moje adoptivní máma mi vždy vyprávěla příběhy, ve kterých si rodiče chodili pro děti do velkého domu, a tam jsme čekali my. Nikdy mi nic netajili a já jsem se také nepotýkala s typickými myšlenkami, které často adoptovaní zmiňují.

Nikdy jsem netoužila vyhledat svou biologickou rodinu

Nepřepadala mě náhlá potřeba zjistit, kdo jsem. Neměla jsem pocit, že mi část chybí. Stejně tak jsem neměla potřebu znát svou biologickou rodinu. Své adoptivní rodiče jsem považovala za ty jediné. Měla jsem obrovské štěstí. Znám totiž spoustu adoptovaných, kteří si se svými náhradními rodiči opravdu nesedli a o to intenzivněji hledali ty své biologické. Problém však nastává ve chvíli, kdy si nesednete ani s těmi. Člověk má potom pocit, že zkrátka nikam nepatří.

„Přála bych si najít někoho, kdo je skutečně mou spřízněnou duší,“ říkávala mi kamarádka Bára, taky adoptovaná jako ještě malá. Nakonec se o několik let později dostala ke své biologické babičce, která o ní nevěděla, a s tou si utvořila nádherný vztah, jenž trval až do její smrti. Tak to zkrátka je. Adoptovaný hledá, komu je podobný, po kom má vlastnosti. Často máte pocit, že něco ve vás zkrátka není kompletní.

Lahodná jogurtová snídaně do skleničky nejen pro diabetiky: Krásně vypadá i chutná

Pojďme se nejdříve podívat na jogurt jako takový. Původ jogurtů není přesně známý. Vlastně se ví jen to, že lidé zřejmě znali jogurt už v 5. ...

Když se mé onemocnění potvrdilo, začal hon na viníka

Já jsem nikdy nebyla typ, který nad vším dlouhé měsíce přemýšlí. Brala jsem svou životní cestu jako tu, která mi zde byla dána. A která je pro mě ta nejlepší. Situace se však změnila, když mi diagnostikovali diabetes. To bylo v mých sedmnácti letech. Bouřily se ve mně emoce a hledala jsem viníka. Jelikož adoptivní rodiče a jejich geny nepřicházely v úvahu, našla jsem si jiný bod, kam jsem svůj vztek směřovala. A to ten, že jsem si odmítala připustit jiný důvod, než že za to může moje biologická matka.

Proto když mi bylo osmnáct let, vydala jsem se na matriku. Nikomu jsem nic neřekla, ani svým adoptivním rodičům. Měla jsem pocit, že by to brali jako zradu. Na matrice totiž můžete zjistit údaje o svých biologických rodičích. Údajně to jde i dříve, než když jste plnoletí, ale po tom já jsem nikdy nepátrala. Šla jsem tam až ve chvíli, kdy jsem tam mohla jít skutečna sama za sebe.

Když jsem věděla adresu, ještě ten den jsem se na ni vydala. K mému překvapení však na té adrese nikdo nebydlel. „Jo, holka, tahle tu nebydlí už nejmíň deset let,“ sdělila mi postarší paní, když jsem se dotazovala na jméno mé matky. Svůj boj jsem však nevzdávala. Sociální sítě jsou mocný nástroj, a tak jsem ještě večer usedla k vyhledávači a postupně se dostala k informacím, po kterých jsem toužila.

Míla Myslíková: Nakynutou vodnici a maminku básníka Šafránka obrala na konci života sekta

Byla to krásná, energická žena, které by všichni určitě leželi u nohou, i kdyby nebyla slavná herečka. Režisér Jiří Menzel o ní v pořadu ČT ...

Nenašla jsem to, co jsem najít toužila

Jaké bylo mé překvapení, když jsem se se svou biologickou matkou setkala. Už jako dítě jsem si vizualizovala, že šlo o týranou nebo nemocnou ženu, která neměla na výběr a musela se mě vzdát. Ale realita byla úplně jiná. Dokonce jsem se přes ni dostala i k mému otci, který říkal, že o mně celý život nevěděl. Setkání bylo milé a příjemné, nakonec však i tato pravda byla někde úplně jinde. Položila jsem jim tolik otázek týkajících se mého diabetu a na žádnou jsem nedostala odpověď.

Ty odpovědi jsem hledala intenzivně dva roky, než jsem svou biologickou matku z jistých důvodů odstřihla úplně. Nebyla dobrým člověkem a já dnes vím, že důvody k tomu, aby se mě vzdala, byly čistě sobecké, nikoliv zdravotní. S otázkou, proč zrovna mě postihla cukrovka, mi nikdo z nich nepomohl. A já jsem si následně na psychoterapii musela dojít k tomu, že se k celému svému problému musím postavit sama za sebe. Přestala jsem hledat viníka a začala hledat způsob, jak s tímto onemocněním žít. Není to stejný život jako dřív. Ale to neznamená, že není plnohodnotný. Člověk jen musí přijmout to, co přijde, a nehledat, koho obviní.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Julií

8592