Můj příběh: Díky cukrovce jsem našla svého biologického otce

Na cukrovku 2. typu mi přišla obvoďačka. Už nějakou dobu jsem se necítila úplně ve své kůži a ona při kontrole odhalila hodně cukru v krvi. I když mi tehdy bylo jen 37 let, vlastně mě to ani nepřekvapilo. Cukrovka byla taková běžná součást naší rodiny – dvojkaři kolem mě byli všude. Sice jsem se snažila žít aspoň trochu zdravě a hýbat se, ale sladkému jsem nikdy neodolala a nějaké to kilčo navíc jsem měla snad od narození.

Návštěva u diabetologa mě příjemně překvapila

Doktorka mi napsala prášky a poslala mě i k diabetologovi. Problém však byl někoho najít. V našem malém městě nikdo nepřibíral. Kolegyně v práci mě nasměrovala na jednoho v okresním městě, že prý si ho známí chválí. Už sestřička byla moc milá, když jsem tam volala, a objednala mě hned na příští týden. Vyšetření proběhlo nad moje očekávání – pan doktor, dle odhadu šedesátník, byl naprostý profesionál a hlavně neskutečně příjemný. Sedli jsme si i lidsky a já už při té první návštěvě měla pocit, jako bych ho znala roky…

Ikigai: Japonské umění spokojeného žití může prospět nejen diabetikům

Výraz ikigai je složeninou dvou japonských slov: „ikiru“ v překladu znamená „žít“ a „kai“ má významů více, nejčastěji se překládá jako „naplnění ...

Překvapení z cukrovky se nekonalo, jiné ale ano

O následujícím víkendu jsem jela navštívit naše. Táta sice není biologický, ale já ho tak beru. Vychovává mě od tří let. S mamkou jsme do té doby žily u jejích rodičů, protože můj pravý táta nás nechtěl a prý utekl do ciziny. Mámě tehdy bylo 19, tak se jí ujali děda s babičkou a pak můj náhradní táta Franta, který fungoval skvěle, takže mě ani nenapadlo pátrat po tom pravém. S cukrovkou ale nastal zlom.

Naši mou cukrovku přijali v pohodě. Když jsem ale začala vyprávět o svém diabetologovi, máma najednou zbledla a přišlo mi, že je úplně mimo. Tvrdila, že se jí jen zamotala hlava a je v pohodě, ale moc jsem jí nevěřila, tak jsem radši zůstala přes noc. A rozhodla se dostat z ní v neděli pravou příčinu jejího chování – protože takhle jsem ji nikdy nezažila. Nebylo to snadné, vykrucovala se, ale nakonec kápla božskou – můj sympatický diabetolog je můj otec! Ten, který měl žít v zahraničí, ten, který mě nechtěl… A on o mně přitom vůbec nemá tušení!

Jít s pravdou ven, nebo mlčet?

Nebudu lhát – v tu chvíli se ve mně honily snad úplně všechny pocity. Od zoufalství a vzteku až po nenávist. Jak mi to máma mohla udělat? Proč mi celé roky lhala? Měla k tomu prý svůj důvod – Honza, můj biologický otec, tehdy akorát nastupoval na medicínu a ona mu nechtěla zkazit život. Rozešli se v době, kdy ještě netušila, že je těhotná, a pak už ho nekontaktovala.

Trvalo mi pár týdnů, než jsem si to všechno srovnala v hlavě a byla schopná s ní zase mluvit. Na jednu stranu jsem ji chápala, ale na druhou nenáviděla… Připravila mě o tátu, i když mi ho později nahradil Franta. Ale co mám teď jako dělat? Mám dál chodit na diabetologii a tvářit se, že jsem běžná pacientka? Nebo říct pravdu?

Inzulin pod lupou: Hormon nezbytný pro zachování života diabetiků slaví 102 let od svého objevu

Co je inzulin a co způsobuje cukrovku? Inzulin je přirozeně se vyskytující, základní hormon produkovaný beta buňkami slinivky břišní, který ...

Situaci vyřešila máma

Nakonec celou situaci vzala do rukou máma – opět bez mého vědomí, ale rozhodla se ji napravit, když už ji jednou zpackala. Došla říct Honzovi pravdu. Jak to probíhalo, jsem se nikdy nedozvěděla. Ale dopadlo to vlastně dobře. Honza se celý život věnoval hlavně práci. A i když je spoustu let ženatý, děti nemají. Takže jsem jeho jediný potomek. Nebylo to zpočátku lehké, emoce cloumaly úplně všemi, ale začali jsme spolu trávit čas a vlastně ani nemuseli nijak násilně hledat cestku k sobě – ostatně jsme si padli do noty už při prvním vyšetření v jeho ordinaci…

Dneska už od té doby uteklo pět let a fungujeme jako velká rodina. Já si užívám dva táty, skvěle jsem si sedla i s „maceškou“, jak říkáme Honzově manželce. A před dvěma lety jsem z nich udělala babičky a dědy. Máme prostě veselo. A to vlastně jen díky cukrovce…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou, paní Petrou

11196