Můj příběh: “Dcera strachem křičela. Až to mě přimělo přehodnotit vztah s jejím otcem.”

Věřím, že je Láďa v jádru hodný člověk. Někdy na sebe ale povahy dvou lidí nepřiměřeně reagují. Když jsem byla těhotná, přísahali jsme, že kvůli té malé se hádat nebudeme. Jednou, když jsme neměli v měsíci moc peněz a na konci už nezbývalo na jídlo, jsme se šíleně pohádali. Chtěla jsem nějakou stabilitu, jistoty. Zatím jsem dostávala jen strach a samé otázky.

Každý říkal, že moje dítě má skvělého tátu

Tehdy si pamatuju, že přišla první facka. Strašně jsem na něj křičela a lítala ze mě jedna nadávka za druhou. Jak je neschopný a nebude nikdy dobrým otcem. Jak jsem si ho špatně vybrala. Byla jsem vulgární, velmi. Když se jeho ruka obtiskla na mé tváři, utrpěla jsem obrovský šok. Ani si už nepamatuju, jestli se omluvil. Já jsem to sama sobě omluvila jako extrémní situaci a zkrat. A nikdy víc jsem to neřešila.

Když se naše malý Valentýnka narodila, bylo chvíli všechno zalité sluncem. Užívali jsme si naši malou holčičku, tím spíše, že těhotenství nebyla žádná brnkačka. Korunu tomu nasadila těhotenská cukrovka. Když se ale ukázalo po porodu vše v naprostém pořádku, byl čas na radost. Láďa byl z malé úplně hotový, bral ji na procházky, se vším pomáhal. Každý mi říkal, jak můžu být šťastná, že mám tak dobrého tátu pro svou dceru. A já si to chvíli myslela také.

Pasivně agresivní chování a nezvladatelné emoce? Dekompenzovaný diabetes může být odpovědí

Jste sami tím, kdo se léčí s cukrovkou a občas má nálady jako na houpačce? Nebo máte kolem sebe jiného diabetika, jehož chování už vám vážně ...

Podle něj jsem byla chudinka

Jak se záhy ukázalo, moje dítě mělo skvělého tátu, já ale neměla skvělého partnera. Naše hádky se vrátily, když bylo malé kolem čtyř měsíců. Neváhali jsme na sebe křičet, protože jsme měli zato, že Valentýnka spí tvrdě a nebude si to pamatovat. Ani nevím, co bylo předmětem našich hádek. Snad jen únava dvou rodičů, kteří toho měli až nad hlavu, žádné hlídání a také žádný čas pro sebe. Už jsme si před spaním ani nedávali pusu. Malá spala u nás v posteli a veškerá pozornost byla směřována na ni.

Velmi rychle se začaly vracet facky, které dřív součástí hádek nebyly. Nejdřív se Láďa omlouval, pak už se omlouvat úplně přestal. Když jsem mu ukazovala modřiny, které mám, většinou od toho, jak mě chytnul nebo jsem někam spadla, říkal mi: “No jo, ty chudinko, tak máš modřiny, no.” A já to tak začala vnímat, že přeháním. Modřiny se přece zahojí. Časem jsem si zvykla na tu bolest, když mě uhodil, už jsem se jí nebála. Mockrát jsem mu dala facku také, když řekl něco, co mě ponížilo. Jednou, že jsem odpad, pak už mě jen tituloval jednou nadávkou za druhou…

A tak jsem to nevydržela a řekla mu, ať se odstěhuje. Byla jsem připravená jít si klidně pro všechny možné dávky, jen aby tam už nebyl. “Vypadni, sbal se a vypadni!” křičela jsem. On ale držel malou a nechtěl nikam jít. “Dej mi ji,” řekla jsem. Ale nic se nedělo. Řval, ať na ni nesahám a já mu řekla, že je to moje dítě a takhle pořád dokola. “Ještě jednou po té malé sáhneš, tak tě vytahám za vlasy z ložnice, ti říkám!” zakřičel na mě. “Tak ať, hlavně se sbal a vypadni,” řekla jsem rozhodně.

Můj příběh: “Cukrovka je mým nepřítelem, nemůžu si na ni zvyknout.”

Můj příběh není šťastný, naopak. A to i přesto, že je v něm všechno, o čem si lidé myslí, že to potřebují. Vyrůstala jsem ve velmi bohaté rodině, ...

Nakonec skončil ve vězení

Strčila jsem do něj a on do mě. Najednou se rozeběhl, začal do mě kopat, fackovat mě a za vlasy mě táhnul po podlaze až do chodby. Z pusy mi vytryskla krev, ruku jsem si narazila o skříň a kotník zvrtla při pádu. Stejně do mě dál kopal. Pamatuju si dodnes ten zvuk, ten náhlý pláč Valentýnky, ten strach, který jsem v tom cítila, ten šok a to, jak strašně mě zabolelo u srdce, co tehdy viděla. Že se bála a že toho byla svědkem. Neumím popsat, co se mi v tu chvíli honilo hlavou.

V tu chvíli mi došlo, jak zlá je celá tahle situace, že ji nemůžu nechat v tomhle vyrůstat. Trvalo mi dalšího půl roku, než jsem ten vztah ukončila. Láďa se se mnou chtěl o dítě soudit a já se toho strašně bála. Než jsme ale k soudu došli, dostal se do vězení za krádeže. Nikdy by mě nenapadlo, že je něčeho takového schopný. Kamarád, kterému jsem se svěřila, mi radil, ať na policii nahlásím, co se dělo u nás doma, že mu to prý přitíží. Ale já už jsem nechtěla nic řešit nebo něco dokazovat. Jak bych zpětně přece dokázala modřiny… Doufám jen, že si Valentýnka nebude pamatovat, čeho byla té noci svědkem. Nikomu dalšímu jsem to potom už nepřiznala. Strašně se stydím.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Alžbětou

92606