![Můj příběh: Odmítla jsem prohrát boj s cukrovkou. Dnes jsem v remisi a bez léků](https://www.diastyl.cz/wp-content/uploads/2024/04/diabetic-person-checking-their-glucose-level-1-600x599.jpg)
Můj příběh: Odmítla jsem prohrát boj s cukrovkou. Dnes jsem v remisi a bez léků
Diabetes mellitus 2. typu je sice onemocnění, které zasáhne do života každého člověka, který jím onemocní, ale dodržováním zdravého životního stylu a užíváním předepsané léčby jej lze dostat pod kontrolu. S kompenzovanou cukrovkou tak lze žít kvalitní život, a to celá desetiletí. I když je osvěta diabetu již poměrně obšírná, stále se najdou tací, kteří vnímají tuto diagnózu jako onemocnění, jež je zásadně ohrožuje na životě a odmítají jej přijmout – jsou přesvědčeni o tom, že kvůli cukrovce během pár měsíců zemřou.
Ženou, která vnímá cukrovku 2. typu jako smrtelné onemocnění, jež přirovnává k pokročilému stádiu rakoviny, je i tchyně paní Jany. Ta už je z manželovy matky zoufalá a neví, jak ze začarovaného kruhu ven.
S tchyní jsme měly vždycky dobrý vztah. Když jsme se s Honzou vzali, nastěhovali jsme se do dvougeneračního domu jeho rodičů, nastavili určitá pravidla a žili v jednom baráku všichni po kupě. Když se nám pak narodily děti, měli jsme hlídání na dosah a byli opravdu šťastní, že máme tak skvělé vztahy. Před pěti lety ale tchán podlehl vážné nemoci a tchyně to hodně špatně nesla. Držela ji ale nad vodou vnoučata, zahrada a nějak jsme to společně zvládli. Když už to vypadalo, že je všechno zlé za námi, doktoři přišli u tchyně na to, že má cukrovku. A od té doby je zle.
Vlastně by nešlo vůbec o žádné drama – tchyniny hodnoty cukru v krvi nebyly nijak extrémní, bere jeden prášek denně, jen aby si udržovala glykémie. Sama doktorka jí řekla, že kdyby trochu zhubla a víc si hlídala stravu, mohla by třeba i prášky postupně vysadit. Jenže tchyně to nechce slyšet.
Petrově manželce diagnostikovali cukrovku 2. typu před více než třemi lety. Do té doby funkční manželství najednou začalo být naplněno výčitkami, ...
Od té doby, co ví, že má cukrovku, je jako vyměněná. Je přesvědčená o tom, že umírá a že odejde stejně jako tchán, že to bude rychlé. Jsou dny, kdy jen sedí na zahradě a kouká před sebe, jindy celé dny nesvlékne noční košili a leží v posteli. Odmítá se s námi o tom bavit, odmítá cokoliv řešit, nejde se s ní dohodnout po dobrém ani po zlém.
Úplně vzdala život, jediné, na čem si zakládá, je to, aby dobře vypadala – ráno tráví hodinu před zrcadlem, aby se učesala a namalovala. Ale ne proto, aby se nám líbila, ale proto, kdyby náhodou ten den umřela, abychom pak neměli starosti s její úpravou na poslední cestu.
Z počátku jsme doufali, že to je jen nějaký prvotní šok, reakce na zjištěné komplikace, ale už to trvá dlouho a my jsme fakt zoufalí. Snažili jsme se jí domlouvat my, další příbuzní, známí, ale vše je marné. Zkoušeli jsme ji přesvědčit, aby si o tom promluvila s nějakým odborníkem, ale nechce. Tiskneme jí různé články o cukrovce, příběhy, jídelníčky, ale ani nevím, jestli to čte.
Prosili jsme i její obvoďačku, jestli by nám nepomohla, ale ta nám v podstatě jinými slovy řekla, že nám nevěří – když je u ní totiž tchyně na kontrole, je v pohodě, vyrovnaná, smířená a srozuměná se svým zdravotním stavem, žádný problém prý u ní nepozoruje. Takže to vypadá, jako kdybychom si vše opravdu vymýšleli. Jsme z toho zoufalí nejen my s manželem, ale i naši kluci – sice jsou to puberťáci, ale nechápou, co se s babičkou děje. Dřív byla pro každou srandu, a najednou o nic nejeví zájem.
Beran (21. března – 19. dubna) Milí Berani, silná energie Blíženců vás povzbuzuje k tomu, abyste objevovali své vášně a zaměřili se na aktivity, ...
Dny s tchyní jsou tak náročné, že už jsem vyhledala odbornou pomoc pro sebe. Chtěla jsem jít k psychologovi, ale měl dlouhou objednací lhůtu, tak jsem si našla psychoterapeuta, který mi pomáhá situaci zvládat. Je navíc ochotný navštívit nás i u nás doma a s tchyní si promluvit. Je to taková naše jiskřička naděje, že snad tchyni otevře oči. A taky bych jí ráda dala přečíst i tento příběh, až vyjde, aby pochopila, jak nás to trápí, jak se o ni bojíme, třeba jí to trochu otevře oči a pochopí, že ji máme rádi, jsme tu pro ni a máme před sebou ještě spoustu skvělých zážitků…
Víme, že cukrovku není radno podceňovat a je třeba k ní přistupovat zodpovědně, ale na druhou stranu se na ni neumírá, když je podchycená. A proto věříme, že si to i tchyně uvědomí a začne konečně zase žít!
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Janou
2368