Můj příběh: “Cukrovka mi ukázala, že se nesmím vzdávat. Dnes to učím ostatní.”

Když jsem se dozvěděla, že mám cukrovku, bylo mi kolem patnácti let. Měla jsem úplně jiné myšlenky. Chtěla jsem lítat po diskotékách, pít na baru jeden panák za druhým a tancovat do pozdního rána. A lovit kluky. Nic z toho se ale nekonalo, protože než jsem dorostla do věku, ve kterém by mě rodiče už aspoň někam pustili, přidala se jim další obava navíc. A já jsem se začala uzavírat sama do sebe a s nikým jsem vlastně svůj život ani sdílet nechtěla. Byl to začarovaný kruh. Z veselého extroverta se stal rozzlobený introvert, který nenáviděl celý svět.

Můj příběh: “Dcera strachem křičela. Až to mě přimělo přehodnotit vztah s jejím otcem.”

Věřím, že je Láďa v jádru hodný člověk. Někdy na sebe ale povahy dvou lidí nepřiměřeně reagují. Když jsem byla těhotná, přísahali jsme, že kvůli ...

Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí

Cukrovka byla mým velkým nepřítelem. Žila jsem v domnění, že jsem zkrátka jiná a nikdo mě nemůže pochopit, protože se prostě s touhle nemocí neléčí. Když si totiž neprocházíte tou stejnou situací, nechápete, co řeší ten člověk vedle vás. Uzavřela jsem se do sebe. Natolik, že jsem chodila ze školy rovnou domů – nic mezi tím. Tam jsem udělala, co mi bylo zrovna přikázáno, tedy vysála, umyla nádobí nebo uvařila jednoduchou večeři a šla se schovat do pokojíčku.

Ve svém pokoji jsem měla plakáty oblíbených hudebních skupin a hlavně sluchátka, která mi umožňovala utéct aspoň na chvíli z reality všedního dne do svých myšlenek. Nenáviděla jsem, že jsem jiná. Měla jsem pocit, že bych světu potřebovala tolik říct, ale nezbývalo mi tolik času a energie. Nevěděla jsem, kde začít. Byla jsem bezradná. A tak jsem mlčela. O přátele jsem postupně přišla a rodiče se časem přestali ptát. Možná se domnívali, že je to tak zkrátka lepší.

Můj příběh: “Mám cukrovku a velké sny! Chtěla bych vlastní dům, ale děsí mě, že si na něj nikdy nevydělám.”

Poslední dobou se probouzím s ukrutným strachem a vlastně nevím, jak s ním mám pracovat. Vždy jsem toužila mít vlastní dům, bazén. Perfektní ...

Dnes učím ostatní, jak žít lepší život

Když jsem dospěla, měla jsem pocit, že jsem plná všeho nevyřčeného. Začala jsem chodit k psychologovi. “Proč s tou nemocí bojujete? Přijměte ji,” řekl mi jednou psycholog a mně to připadalo tak samozřejmé – a přitom tak objevné. Jak to, že mě to nenapadlo dříve? Obyčejné přijetí, smíření se se stavem, který momentálně prožíváme. Prodýchání a vděčnost za vše, co je teď v mém životě v pořádku. Zní to tak zvláštně a obyčejně. Celý život jsem žila v otázce “Proč já?”

Rozhodla jsem se, že se vydám jinou, lepší cestou a budu pomáhat druhým. Stala jsem se koučem a žiji momentálně v Anglii. Právě v této krásné zemi jsem našla svůj vysněný protějšek, který mě miluje přesně takovou, jaká jsem. S pochybami i prozřením. Dnes učím ostatní, jak nežít stejný příběh, že není třeba schovávat se doma. A jsem vděčná za vše, co mě v životě potkalo.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Romanou

13183